Naše novozélandské dobrodružství

6.2. Sbohem ČR

Jdeme na to!! Během letu směr Praha-Curych ještě pokukujeme po zasněžených vrcholcích pod námi, natěšení na teplo, za kterým máme namířeno. Cesta byla velmi rychlá a příjemná a po hodince letu už klesáme nad švýcarskými hranicemi. Teď nás čeká nejdelší let naší cesty – desetihodinový přelet směr Tokio. Jak se dalo očekávat, putování bylo úmorné, a my se z letadla potácíme docela vyřízení, ale jakmile se kolem nás začala ozývat Japonština, byli jsme okamžitě zpět na nohou, natěšeni na nová dobrodružství, která na nás ve světě čekají.

 

"Já už jsem na Zélandu, heč!" aneb čekání na letišti Václava Havla

 

7.2. Tokio

Začíná závod s časem. Naše další letadlo směr Nový Zéland odlétá za nějakých dvanáct hodin, takže máme co dělat, abychom se stihli dopravit do centra Tokia a užít si trochu té zdejší kultury. Rychle sháníme nějaké jeny (samozřejmě jsme nebyli připraveni) a při přepočítávání měny na letišti zjišťujeme, že označování této země, jako jedné z nejdražších na světě vůbec není na místě. Ceny spousty služeb a výrobků jsou tady mnohdy nižší než návštěva jiných evropských zemí, což je pro nás příjemné zjištění. Jde se na vlak, ve kterém jsme, jak si záhy všímáme, jediní Evropané. Považujeme to za úspěch, že k cestování využíváme stejnou dopravu jako místní obyvatelé a vyhneme se tak davům turistů. Vystupujeme ve čtvrti  Asakusa, s nejpopulárnějším buddhistickým chrámem ve městě a řadou obchůdku s orientálními suvenýry. Nejprve se kocháme výhledy na vysokánský Tokio Sky Tree (634 metrů vysoká věž), a poté pěšky brázdíme rušné ulice směrem k historické části s chrámy. Jsme fascinováni neuvěřitelným prolínáním původní kultury s moderní – na ulici potkáváme nejmodernější nablýskaná auta a mezi nimi v sandálkách pobíhající rikšy, jak s naloženým vozíkem jednoho až dvou turistů za zády ne jdou, ale opravdu běží v hustém provozu mezi auty.

   

Pod Tokio Sky Tree                                            

Rikša brázdící ulice

 

Na chodníku se sem tam míjíme s krásnými japonskými dívkami převlečenými za gejšy. Pravých gejš je v dnešní době bohužel málo, a pokud jsou, tak je určitě nepotkáte jen tak na ulici. Přicházíme k červené bráně Kaminarimon, zdobené obrovskými lampiony a kamennými démony Oni, kteří mají chrám Sensoji hlídat před nezvanými hosty, a vstupujeme do nejživější části čtvrti. K posvátným stavbám proplouváme uličkou Nakamise-dóri, dlouhou asi 400 metrů a plnou malých stánečků s obchůdky. Velice těžko odoláváme lákavě vyhlížejícím suvenýrům a tradičním výrobkům, jako jsou kimona, vějíře, vyřezávané hřebeny, masky, origami, prapodivně vyhlížející hudební nástroje, všelijaké hračky a spousta dalších předmětů, o nichž ani nemáme ponětí, k čemu slouží. Ještě lákavější jsou ale místí japonské speciality, jejichž vůně se nese celou ulicí. Ze strachu z neznámého ale odoláváme. Konečně vstupujeme do chrámového komplexu Sensoji. V prvních minutách jen stojíme, koukáme kolem sebe a s otevřenou pusou obdivujeme úžasnou architekturu. Po chvíli procházení se kolem neodolám a ochutnávám místní točenou zmrzlinu s jedovatě zelenou barvou, je totiž ze zeleného čaje Matcha Tea – doporučuji, byla výborná.

 

Ulička Nakamise plná nejrůznějších krámků

Moje nadšení z Matcha zmrzliny 

 

Ještě chvíli se motáme mezi chámy, a poté se ztrácíme v jedné z vedlejších uliček najít něco dobrého k obědu. Pro mě jednoznačná volba, dala jsem si za cíl ochutnat tradiční japonský Raamen (bohatá nudlová polévka s masem, vejcem a spoustou dalších dobrot) a po chvíli pátrání už sedíme v zapadlém krámku a spolu s několika místními srkáme vynikající pokrm. Po cestě na vlak se ještě kocháme výhledem na řeku Sumida a její krásné nábřeží. Během jízdy na letiště vstřebáváme obrovské množství krásných zážitků, které jsme během několika hodin získali. Japonsko odjakživa patřilo k mým vysněným destinacím a musím uznat, že tahle krátká obhlídka hlavního metropole naprosto předčila má očekávání. Čas letí bleskurychle a za nedlouho nasedáme do letadla směr Auckland – naše cílová destinace.

 

Japonské dívky převlečené za gejšy před branou Kaminarimon

Five Storied Pagoda of Kan’ei-ji - pětipatrá pagoda chrámu Sensoji

 

8.2. Auckland

Pár letištních kontrol na imigračním, včetně biosecurity, a už stojíme před obří sochou trpaslíka z Pána Prstenů s nápisem „Zapůjčeno ze Středozemě“ a sotva se nám chce uvěřit, že už jsme opravdu tady! Původní plán, rychle se ubytovat v rezervovaném bydlení přes Airbnb a hned vyrazit obdivovat krásy Aucklandu nám trochu nevyšel, když jsme naprosto vyřízení padli do postele kolem druhé odpoledne a totálně vytuhli až do dalšího dne ráno.

 

Trpaslík za Středozemě nás vítá hned na letišti

První prcházka ulicemi Aucklandu

 

9.2. Město koloběžek a kaváren, Mount Eden a nádherný západ slunce

Vyspaní do růžova, ale stále napůl omámení posunem času o dvanáct hodin, se natěšení vydáváme do středu velkoměsta. Okouzleni neuvěřitelným množstvím útulných kaváren, vysokánskou věží  Sky Tower, kolem projíždějících turistů na koloběžkách a výhledem na obří přístav největšího města téhle země zjišťujeme, že jsme po městě našlapali necelých třicet tisíc kroků.

Sky Tower

Přístav v Aucklandu

Relax na pláži kousek od Auckland Harbour Bridge

 

Aby toho nebylo málo, vydáváme se ještě skouknout západ slunce z Mount Eden – zeleného kopečku sopečného původu, jehož střed se po poslední erupci propadl dovnitř a vytváří tak uhromnou "mísu". Výhledy z vrcholku na celé město nás uchvátily, a jako bonus jsme se hned o něco lépe orientovali po okolí, když jsme ho naráz měli celé jako na dlani.

  

Propadlý kráter sopky Mount Eden

Výhledy na město z vrcholku

 

  

Mount Eden a západ slunce za Aucklandem

 

10.2. One Tree Hill

Dnešní výletní cílová destinace je trošku dál, než včerejší Mount Eden. Vrcholek One Tree Hill, obklopený Cornwall Parkem se spoustou volně pobíhajících oveček, nás moc lákal. Na posilněnou se po cestě zastavujeme, jak jinak, než v jedné z místních kouzelných kaváren. Cesta městem je v horkém počasí úmorná, ale naštěstí utíká rychle, a už se škrábeme parkem nahoru na vrchol, z něhož se má naskytnout 360 stupňový výhled na celé okolí.

 

Cornwall Park a ovce všude!

 

Při pohledech dolů na centrum města se nám nechce věřit, že se opravdu díváme na největší velkoměsto téhle země. Vždyť se to všude jen zelenalo stromy, žádná betonová sídliště jako u nás! Po cestě dolů, za veselého cinkání zvonečků oveček, ale zjišťujeme, že výlet se nám přecejen trošku protáhl a stehenní svalstvo s námi přestává kamarádit. Naštěstí se Koňas vytasí s velmi šikovnou aplikací LimeS, která nám ukáže GPS souřadnice nejbližších volných elektrických koloběžek a velmi příjemně a zábavně usnadní návrat domů. Prohánět se po chodnících centrem Aucklandu dvaceti kilometrovou rychlostí, bez sebemenší námahy, je boží!

   

One Tree Hill a neskutečné výhledy po okolí

 

11.2. Výlet do Papakura

Jelikož se nám v předchozích dnech nezadařilo vytvořit bankovní účet v žádné z poboček v Aucklandu, jsme nuceni udělat si výlet do asi třicet kilometrů vzdáleného městečka Papakura. Bylo zde jediné volné místo pro sjednání schůzky. Po hodině cesty vlakem a hodině debatování v bance se konečně stáváme hrdými majiteli novozélandských bankovních účtů a otevírá se nám tak cesta k zažádání o IRD číslo. Získání tohoto registračního čísla je bezpodmínečně nutné pro ucházení se o jakoukoliv práci na Zélandu. Takže už nás dělí jen krůček od možnosti hledat si práci v zemi stříbrné kapradiny. A jelikož se naskytla možnost přesunu do dalšího města za dlouhodobějším ubytováním a možná i prací, objednáváme na zítra autobus směr Tauranga.

 

Loučíme se s Aucklandem

 

12.2. Příjezd do úchvatné Taurangy a děsné ubytování

Po asi čtyř hodinové cestě hrůzy v autobusu jsem i já, která má hrůzu z turbulencí v letadle, uznala, že tahle horská dráha na neuvěřitelně kopcovitém terénu byla mnohem horší. Chuť mi ale spravil pohled na sluncem zalitý záliv obklopující krásné přístavní město Tauranga. Na první pohled mě uchvátila, především díky vyhlídce na nádherný vrcholek, tyčící se nad divoké vlny oceánu - Mount Maunganui. Jak jinak, než kopeček sopečného původu. Po lehkém svlažení ve vodě se plni nadšení vydáváme do našeho ubytování, kde jsme se chtěli pozdržet na poměrně dlouhou dobu a najít si tady v Tauranze práci.

 

S kufry na chodníku se nedočkavě vrháme do zálivu Taurangy

 

Jaká nás však čekala studená sprcha, jsme ani jeden netušili. Ponaučení pro příště – vždy chtít vidět ubytování před tím, než budete souhlasit, že se do něj nastěhujete. Ani se mi nechce vrhat do popisu baráku, ve kterém jsme měli, mimo jiné s dalšími asi pěti až deseti osobami (netuším, kolik se jich tam vlastně pohybovalo), pobývat. Špína, prach, mastné podlahy a vlastně všechno kolem nás, ohromné skladiště krámů, kterými se člověk musel v některých místnostech doslova brodit, a k tomu…já zvířata miluju, ale jakmile mi postel smrdí kočičí močí a vylézají z ní švábi, jde láska stranou. Co teď večer, když narychlo nic jiného neseženeme. Na otočku do obchodu pro ocet a Savo, abychom alespoň v tom svým malým kamrlíku jednu noc vydrželi.

Ve všem negativním hledej něco pozitivního - tohle roztomilé koťátko byla asi jediná pozitivní věc, kterou jsem v domě hrůzy našla.

 

13.2. Dvě přerostlé děti na Main Beach a procházka kolem Mount Maunganui

Dodnes si myslím, že jsme prokázali velkou míru statečnosti a odvahy, když jsme v tomhle ubytování hrůzy, jak jsme mu říkali, přečkali dokonce noci dvě. Zachránila nás pláž přímo pod Mount Maunganui, kde jsme v podstatě strávili celý den. Tolik času ve vodě, co jsme si užili skákáním do vln jako malé děti, snad nestrávili ani vlny brázdící surfaři kolem nás.

   

Main Beach pláž přímo pod horou Mount Maunganui (takovýma fotkama jsme provokovali rodinu a unámé v ČR, zatímco oni klepali kosu)

 

Vydovádění a řádně nasátí slanou vodou využíváme všudypřítomné veřejné sprchy zdarma hned u pláže a ještě v rychlosti procházíme asi hodinový trek kolem sopky. Kochací zastávky a cvakání foťáku jsou zde nutností co dvacet metrů. Výhled na širé moře, divoké vlny, které se rozrážejí o skalnaté útesy, všudypřítomní přidrzlí racci a majestátní vrcholek, tyčící se do výšky 232 metrů nad námi jsou pastvou pro oči a balzámem na duši.

   

Procházka kolem hory, nahoru jsme to dnes nestihli

 

14.2. Prohlídka auta a stěhování do jiného ubytka

Ráno doslova hážeme věci do kufrů a s poměrně velkou úlevou nasedáme do autobusu směrem nové ubytování přes Airbnb. Cestou se ještě zastavujeme na kávičku ve Starbucks – ani ne kvůli kávě, ale spíše vítáme wifi zdarma. Čeká nás taky prohlídka auta, které nás na internetu zaujalo, a tak si sjednáme na dnešek schůzku s maldým párem z Anglie. Setkání s Liamem a jeho přítelkyní Fay je kouzelné, hned si padneme do oka, sdělujeme zážitky z cestování a celkově ze života, a taky důkladně prohlížíme auto a zkoušíme si testovací jízdu v krásné Toyotě Voxy. Srovnání cena versus kvalita a naše nadšení z auta k tomu, a je rozhodnuto. Dneska dle českého kalendáře slaví svátek Gizela a k tomu všemu máme SPZ s písmeny KKG, což určitě není náhoda a znamená to Kajsa Koňas a Gizela :) Auto přislíbeno, další setkání dohodnuto a my se natěšení na nový přírůstek pro naše cestování stěhujeme do nového dočasného domova na Egmont Street v Tauranze.

 

Ranní úprk z ubytování v Tauranze

Kuchyňka našeho nastávajícího auta

 

15.2., 16.2. a 17.2. Dva blázni na Interstate Highway a na ostrov Moturiki suchou nohou

Předpověď počasí pro dnešek ukazuje neskutečně teploty a bezvětří, a tak se vydáváme půjčenými koly směrem k pláži, svlažit se ve vlnách oceánu. Cesta je dle navigace cca deset kilometrů dlouhá a ukazuje nám trasu, dle jejího uvážení, vhodnou pro cyklisty. Jaké je však naše zděšení, když najedeme na Interstate Highway, tedy vysoce frekventovanou dálnici, a zjišťujeme, že se z ní nedá ani uhnout, ani otočit nebo někam sjet. No, tak máme aspoň další jedinečný zážitek, a to tuhle nebezpečnou několikakilometrovou jízdu plnou adrenalinu s kamiony za zády.

 

Po několika kilometrech po dálnici v úmorném vedru se konečně dostáváme k pláži s výhledem na Mt. Maunganui

 

U Main Beach pod horou Maunganui, zaprášení od aut, ale spokojení, že jsme cestu přežili vcelku, objevujeme roztomile vyhlížející pojízdnou kavárničku s poměrně dlouhou frontou zákazníků, takže se necháváme zlákat na voňavé espresso, které jsme tady na Zélandu ještě nedostali. Konečně! Espresso, jaké splňuje náročné požadavky nás, kávičkářů expertů. Po lahodném zážitku procházíme z pláže směrem k ostrůvku Moturiki, který je od břehu vzdálen asi třicet metrů, takže při odlivu se na něj dá krásně přejít pěšky. Obdivujeme mohutné vlny, tříštící skalnaté útesy, a výhled na širý oceán. Pohled na krajinu je k nezaplacení. Další dva dny trávíme léčbou z úpalu v chládku domova s klimatizací, dalším smolením a úpravami životopisů a výletem autobusem na krytý plavecký bazén. Člověk by neřekl, jaký velký problém a nezvyk bude při plavání se otáčet na pravou stranu při obrátce po každém bazénu. Takže poučka, na Zélandu se nejen chodí a jezdí vlevo, ale i plave. Jo a také opět měníme lokaci pro bydlení.

 

Mňam kávička z roztomilé pojízdné kavárny hned na pláži

 

   

Neuvěřitelně modrá voda kolem ostrova Moturiki

  

Ninja Cat v našem novém ubytování

 

18.2 Gizela

Dneska je den D a jdeme si pro Gizelu! Přepis auta, jeho zaplacení, sjednání roční pojistky a technické nám zabírá téměř…necelou hodinu. Žádné sáhodlouhé papírování, čekání a byrokracie, jako u nás. Stáváme se hrdými majiteli self-contained auta (*) a natěšení se vrháme do víru dopravy. Po několika mylných pokusech o najetí do protisměru doprava (chybami se člověk učí) si postupně zvykáme na místní předpisy a zastavujeme v nákupním centru, nažhaveni si auto vybavit všemi potřebnými doplňky. Lednička, nádobí, příbory, jídlo, voda a bůhví co ještě. Od této chvíle vlastně trávíme všechny volné chvilky dolaďováním našeho autíčka.

(*) self contained auto – „soběstačné auto“, uzpůsobené k životu v něm. V takovémto autě můžete na speciálně vyhrazených místech zdarma přes noc spát a kempovat. Aby auto dosáhlo této speciální novozélandské certifikace, musí splňovat několik požadavků, nezatěžovat životní prostředí a člověk by v něm měl být v podstatě nezávislý. Hlavní požadavky jsou dostatek pitné vody, dřez s tekoucí vodou, zásobník na vodu znečištěnou (žádné vypouštění ven nebo umývání nádobí v řece), chemické WC, něco na skladování odpadu a samozřejmě místo na spaní.

 

Tahkle se na Zélandu kupuje auto - smlouva napsaná na stojáka na kus vytrženého papíru z notýsku

Gizela, naše nová kámoška do deště a nepohody

 

19.2. Výlet lodí na ostrov Matakana, lehárko na pláži pod Mount Maunganui

Matakana Island je dvacet kilometrů dlouhý a tři kilometry široký ostrov v zálivu Taurangy, na dohled z Mount Maunganui. Je obýván pouze nějakými třemi stovkami Maorů. A tam se dneska vydáváme. Větší zážitek máme spíše ze samotného výletu lodí, kdy se kocháme výhledy na horu, písečné pláže a blankytně modrou vodu. Na druhé straně lodi je výhled diametrálně odlišný – obří parníky, výletní lodě, nákladní lodě se stovkami, možná tisíci kontejnery a nekonečnými hromadami stromů, připravených na vývoz do Asie. To je přístav Tauranga. Na ostrově se potloukáme po pláži, relaxujeme na houpačce a po pár hodinách nás opět vyzvedává naše loď, krátce zakrouží kolem přístavu a hotovo. Zbytek odpoledne si opět užíváme slunce, písku a vln na pláži.

  

Vyrážíme směr Matakana, plujeme kolem obří výletní lodi, která pojme několik tisíc cestujících

 

 

Loďka nás vysazuje na ostrově, tak snad se pro nás vrátí!

 

   

Čas trávíme poflakováním po nekonečně dlouhé pláži a já návratem do dětských let na houpačce

 

Konečně si na pláži vyrábím svého prvního andělíčka v písku v životě 

 

20.2. McLaren Falls Park a zářící Glow worms v noci

Dneska se dobrovolně vzdáváme luxusu velké postele, vlastní koupelny a kuchyně a ládujeme auto všemi kufry, baťohy, jídlem a pitím co máme, a v tuto chvíli vlastně ještě nemáme ponětí o tom, kde budeme dneska spát. Víme jen to, že to určitě bude v našem autě. Po cestě (myšleno po cestě někam jižněji po severním ostrově) se chci zastavit v McLaren Falls Parku, a omrknout zdejší jezero, vodopády a nenáročnou procházku po okolí. Dle recenzí zjišťujeme, že park je ideální místo ke kempování, hlídaný, s veřejnými toaletami a sprchami, a tak obětujeme deset dolarů za osobu a rozhodneme se strávit první noc v autě tady. Rozhodně nelitujeme. Park je rozlehlý, příroda kolem moc krásná, na každém rohu se promenáduje nějaké zvířectvo (ovce, kozy, husy, labutě) a vodopády stojí za zhlédnutí. Zvědavě vyčkáváme na noční procházku. Podél zdejšího potoka a vodopádu se mají po setmění objevovat Glow worms – svítící červi. S otevřenými pusami a očima dokořán se vydáváme v naprosté tmě k vodě a nestačíme zírat. Podél celé stezky, a hlavně kolem břehů potoka září do tmy nejprve desítky, a po chvíli celé stovky malých modrých světýlek. Připomínají nám pohled na noční oblohu posetou svítícími hvězdami. Plni dojmů se vracíme k našemu bydlení, tedy autu, řádně pokousaní zdejšími žravými muškami a docela rychle usínáme. 

    

Procházka po parku a k vodopádu

 

Máme se rádi

U jezera se někdo umělecky vyřádil

 

 

Glow worms u potoka a naši umělí glow worms v autě

 

21.2. Blue Springs Putaruru a neuvěřitelně modrá voda, příjezd do Rotorua a ubytování v Holdens Bay Parku

První spaní v autě neproběhlo úplně podle našich představ – probouzíme se totálně nevyspaní, rozlámaní, ale hlavně řádně poštípaní komáry a žravými muškami "sand flies", protože jsme nestihli vyrobit moskytiéry do oken auta, a ta nechali přes noc otevřená. Ráno nám alespoň spravují náladu kolem pobíhající ovce, husy a kačeny, které nám v honbě za něčím k snědku málem nalezou až do auta. Po vydatné snídani vyrážíme směr Rotorua. Tady plánujeme strávit pár dní, omrknout místní nabídky práce, a když nic, tak pokračovat na některou z mnoha kiwi farem, kde budeme mít práci jistou (tam berou každýho, kdo má ruce a nohy). Po cestě autem omrkávám facebook, email…a co to vidím! Odpověď na můj životopis, a je to zrovna z Rotorua, konkrétně lázně Polynesian Spa na pozici masérky. A rovnou pozvánka na přijímací pohovor ve středu, tedy přesně za týden. Hned se nám cestuje o něco lépe. Sehnat práci na Zélandu totiž není vůbec tak lehké, jak se ze začátku zdálo, na emaily nikdo neodpovídá, a těch kaváren a podniků, co jsme obešli s úmyslem získat práci, bylo nepočítaně - bohužel zatím bez úspěchu. Po cestě stavíme v parku Blue Springs Putaruru a vydáváme se na několikakilometrový trek podél nádherně modrého potoka Putaruru. Tenhle tyrkysový pramen, nebo spíš malá říčka, je dokonale čistý a jeho voda vytváří zdroj pro pitnou vodu pro asi sedmdesát procent veškeré lahvové vody, vyrobené na Zélandu. Koupání je tedy logicky zakázáno kvůli znečištění, a po pravdě řečeno, do jedenácti stupňové vody by se vám stejně zrovna moc nechtělo.

 

Že je voda v Putaruru Blue Springs dokonale čistá, je vidět na první pohled

 

Unešení nádherou kolem, po pár hodinách pokračujeme do Rotoruy, shodou okolností přímo před Polynesian Spa. Plánujeme zde přespat na free spotu (místo pro přenocování v autě zdarma) pro self-contained auta. Místa si vyhledáváme pomocí super aplikace Camper Mate, která nám ukáže všechna placená i zdarma místa ke spaní, jak jsou vybavená, kolik co stojí, a co je nejdůležitější, můžeme si přečíst recenze od ostatních cestovatelů, kteří zde již spali. Místo vypadá dobře, tak to jdeme zkusit. K našemu překvapení, a taky zklamání, bylo v době našeho příjezdu všech sedmnáct parkovacích míst obsazených. Rychle zjišťujeme další možnosti a rozhodujeme se pro placený kemp Holdens Bay Holiday Park s veškerým vybavením, sprchami, kuchyňkou, wifi a možností nabití elektroniky za patnáct dolarů na osobu, což není tak drahé. Večer ještě rychle kutíme moskytiéru do oken s nadějí, že se dnes vyspíme o trochu lépe.

 

Voda je taky pěkně ledová, vyvěrá z několika set metrové hloubky a trvá několik desítek let, než se dostane na povrch

Kávička v Holdens Bay parku do našich dokonalých hrníčků

 

A dneska je 21.2., takže kdo má narozeniny??? Není nad to, připravit si foto do zásoby několik dní předem a pak před sestrou zamachrovat v den narozenin skvělým přáním - všechno nej Anet :)

 

22.2. Kočičí kavárna Fancy Meow Cat Café Rotorua

Areál Holdens Bay je super, a tak si konečně pořádně pospíme a vychutnáme vydatný brunch o několika chodech, protože nádobí se přece jen umývá líp v kuchyňce v parku, než v našem pidi dřezu se studenou vodou v autě, přičemž jeden umývá talířek a druhý pumpuje vodu. Na dnešek jsem přes slevový portál bookme koupila „vstupné“ do kočičí kavárny v Rotorua. Když už jsme byli v kočičí kavárně v USA, Maďarsku, Rakousku, Slovensku, tak přece musíme jít i tady.

 

Koček je ve Fancy Meow Cat Café Raotorua osmnáct, takže o ně vlastně zakopáváte

 

   

Zasloužený ranní brunch s čerstvou zeleninou od místních farmářů a večerní krabicová odměna

 

23.2. Procházka k Okere Falls

Přes den si to namíříme na sever jezera Rotorua, kde je kolem řeky Kaituna pěkný track vedoucí k vodopádům Okere Falls, a v divokých peřejích tu někteří odvážlivci řádí na raftech a kajacích. Trasa je nenáročná, vlastně je to docela krátká procházka s pěkným výhledem na řeku, malou jeskyňkou po trase a spoustou naučných cedulí. Na konci stezky se rozprostírá obrovský jez pod vodopádem, který je vyhlášeným místem na Zélandu pro lov pstruhů duhových. Proud pod vodopádem je opravdu silný, a my s hrůzou pozorujeme mladíka kaskadéra, který se rozhoupe z lana ve výšce asi deset metrů, skáče do peřejí, nechává se odnést proudem dál po řece, a po chvíli to stejné opakuje zase dokola. Díky bohu jsme nebyli svědky žádného neštěstí, ale moc tomu nechybělo. Varovné cedule kolem řeky ale napovídaly, že v této oblasti dochází k velkému počtu utonutí. Náš čas u vodopádu se nachyluje ke konci a míříme zpět do kempu na pohovor s manažerem, který nám včera nabídl ůčastnit se výběrového řízení na pracovníky do kempu.  Mladík Logan se svojí přítelkyní si s námi chvíli povídají, popisují chod kempu a úkoly, které všichni zaměstnanci musejí zvládat, a provádí nás do všech míst celého areálu. Ke konci rozhovoru se dovídáme informaci, která nám trošku ubrala nadšení z možné práce – měli bychom garantovaných pouze třicet hodin týdně a za minimální mzdu, což by se ještě dalo zkousnout (minimálka je 16,5 NZD na hodinu, čili cca 193 CZK čistého), ale na to, že si chceme něco naspořit, je to málo hodin. Po nás ještě následuje pohovor s dalšími páry, které jsou na tom na první pohled lépe s angličtinou, takže si stejně moc šancí na úspěch nedáváme. Ale počkáme si na zítřejší ortel.

 

Výhledy na bohužel vykácené holé kopečky díky vysoké poptávce po dřevě a jeho masivního vývozu do zahraničí

Jeskyňka plná glow worms, které se ale rozzáří až v noci

 

 

Divoká řeka jako stvořená pro rafty

 

 

 

Tůňka plná obřích pstruhů, velké lákadlo pro rybáře muškaře

Ještě jednou skrz jeskyň a domů

 

24.2. Te Puke

Práce zatím nikde, v parku nás nakonec nechtějí, na ostatní životopisy se nám nikdo neozval. Co se dá dělat, jedeme si udělat výlet do Te Puke, nazývané také New Zealand kiwi fruit capital (hlavní kiwi město Nového Zélandu), které je v podstatě okompletně bklopené kiwi farmami a patří mezi světové jedničky v produkci tohoto zeleného ovoce. Máme ověřený kontakt na místního farmáře, abychom si nemuseli práci domlouvat přes kontraktora, ale šli přímo za majitelem sadu. Máme štěstí, že na pána hned narazíme, a předáváme mu životopisy a kontakt. Sbírat se začíná nejdříve v půlce března, spíše ale až ke konci. No co, tak kdyby nic jiného nevyšlo, tak máme jistotu tady. Sice to bude fuška, ale jak říká Koňas, aspoň budeme denně na čerstvém vzduchu.

 

Obří kiwi v Te Puke před jedním packhousem (továrna, kde se balí natrhané kiwi) od nejznámější společnosti Seeka

Kiwi se na farmách pěstuje podobně jako u nás vinná réva

 

A protože máme ještě celý den před sebou a počasí nám přeje, popojedeme ještě dál do námi známé a oblíbené Taurangy, a konečně se vydáváme nahoru na Mount Maunganui. Cesta tam i samotný vrcholek jsou…fascinující. Výhledy kolem úžasné, voda neuvěřitelně modrá, a tak nahoře trávíme poměrně dlouhou dobu zíráním po okolí a kocháním se téměř 360 stupňovým výhledem.

 

Ještě ani nejsme na vrcholu, a už se nestačíme vynadívat kolem sebe

 

 

Výhledy na pláž, kde jsme se před několika dny koupali

Ostrov Matakana, který jsme taky navštívili, nyní vidíme z ptačí perspektivy

 

 

Krásné slunečné počasí se po pár okamžicích zvrtlo v zataženou oblohus dešťovými mraky, takže dolů jsme skoro běželi

 

25.2. Stinky Rotorua – Kuirau Park

Dnes hodláme poznat opravdovou Roturuu, tak, jak je přezdívaná mezi turisty – Stinky Rotorua (smradlavá Rotorua). Míříme do Kuirau Parku, kde je k vidění živá geotermální aktivita ve formě různých vřídel, horkých pramenů a kouřících puklin v zemi. Ihned při parkování poblíž parku chápeme, a na vlastní kůži cítíme, odkud se přezdívka města vzala. Zápach síry a všelijakých dalších plynů, které unikají ze země, a okolních vodních ploch se nese vzduchem, a připomíná smrad po zkažených vejcích. Na pohled jsou kouřící a bublající jezírka a gejzíry fascinující, teplo na nohy od země příjemné, ale po tom zápachu se nám brzo začne motat hlava, a tak jen usedneme a prohříváme si nohy v jednom z veřejných bazénků. Znovu si projdeme centrum města, krásné místo jsme objevili na Lakefront Boardwalk, kde je nádherný výhled na jezero plné přidrzlých černých labutí, hus a stovek černých kachniček.

 

Na pohled krásný, ale na čuch nepříjemný zážitek z Kuirau Parku

 

 

Vařící a bublající jezera, díky kterým nám bylo pěkně teploučko na nohy!

 

 

Procházka po městě až k Lakefront Boardwalk, kde nás pronásledovaly drzé černé labutě loudící jídlo

 

 

Náš tuning kuchyňky v autě, máme těch koček kolem sebe furt málo

A po práci relax v autíčku

 

26.2. Objevování Rotoruy a opět lezeme, kam nemáme a noční Redwoods Treewalk

Počasí je dnes luxusní, takže plánujeme výšlap pod Rotorua Skyline, což je lanovka vedoucí asi do poloviny Mount Ngongotaha. Nahoře se kocháme úžasným výhledem na celé město i jezero a uznáváme, že ta Rotorua je vlastně moc pěkné město. Pár selfíček s alpakami, které tu volně pobíhají, a jdeme dolů, a zjišťujeme, že jsme opět porušili nějaká pravidla, když nás po cestě místní zaměstnanci zastavili asi třikrát, jakože co tam děláme, že je tady vstup přísně zakázaný a jezdí se nahoru pouze lanovkou. No nic, tak jsme aspoň ušetřili za lanovku.

 

Město Rotorua jako na dlani z vrcholu lanovky Skyline

 

   

Snažíme se ochočit alpaky a kocháme se výhledy

 

Jako večerní program kráčíme po Redwoods Treewalk, což je nádherná, 600 metrů dlouhá stezka mezi více než sto let starými stromy, které jsou mezi sebou spojeny pomocí visutých mostů. Z výšky postupně šest až dvacet metrů nad zemí sledujeme noční oblohu, nasloucháme nočním symfoniím cvrčků a obdivujeme mezi stromy pověšené obrovské zářící lampióny, které měří více než dva metry na výšku. Hezčí závěr dne si neumíme představit.

   

Obří lampiony rozvěšené po Redwoods Treewalk stezce a procházka po visutých mostech

 

27.2. Blue Lake a Green Lake Rotorua a pohovor v Polynesian Spa

Dnešek se nese ve znamení parna a velmi silného sluníčka. Vydáváme se na průzkum k přilehlým jezerům Blue Lake (Modré jezero) a Green Lake (Zelené jezero). Obě jsou opravdu nádherná s průzračně čistou vodou. Jelikož Zelené jezero je posvátné a patří Maorům, a tím pádem se ho normální smrtelník, jako jsme my, nesmí dotknout, volíme pro zchlazení a osvěžení Blue Lake. Později se dokonce dozvídáme, že uprostřed jezera leží malý ostrůvek o rozloze pár set metrů čtverečních, na nichž žijí Maorské rodiny. Voda je naprosto dokonalá a brouzdání po kolena kolem jejich břehů je nádherným balzámem na duši a zklidněním mysli, pro můj dnešní „velký“ pohovor v lázních Polynesian Spa, který mě večer čeká. Ještě stíháme menší procházku za jezery po trase Tarawera Trail směrem k dalšímu jezeru, Tarawera Lake.

 

Nádherně průzračná voda Blue Lake a krásné výhledy po stezce Tarawera Trail

 

Po pár kilometrech už ale pádíme zpátky do Holdens Bay kempu, rychlá sprcha, oživit slovíčka v oboru masáží a lázeňství, udělat ze sebe člověka a jde se na to! Musím říct, že pohovor šel docela pěkně, měla jsem z něj dobrý pocit a i manažerka Helena vypadala docela nadšeně při pohledu na můj životopis a roky zkušeností z oblasti fyzioterapie. Pak přišla praktická část pohovoru – hodinová masáž aplikovaná přímo na Helenu. Potila jsem krev a dala do toho vše, tak teď už nezbývá, než doufat v úspěch a čekat na email s konečným ortelem.

Tady že bych mohla pracovat? To by šlo, jedny z TOP 10 lázní na světě!

 

28.2. Výlet na Papamoa Beach a neplánovaná noční procházka

Shodujeme se na tom, že už jsme si delší dobu nezaskákali ve vlnách oceánu, takže dnešní výlet je jasný – Papamoa Beach. Zkusíme tady také přespat v autě přímo u pláže na free spotu pro self-contained auta, jako je to naše. Pláž, koupání v moři a lehárko v písku je k nezaplacení. Ještě si děláme menší průzkum okolí na koloběžkách a brouzdáme podél pláže několik kilometrů daleko. V odpoledních hodinách se hned za naším spacím pláckem začínají podezřele sjíždět dodávky a různé pojízdné obchůdky a stánky, a než se nadějeme, propuká zde velká akce s davy lidí, živou hudbou a spoustou stánkečků s lákavě vyhlížejícími dobrotami.  Hudbu a společnost vítáme, a za chvíli už sedíme na travnatém prostranství, zaposlouchaní do tónů mladého dua s kytarami. Večer po skončení akce ještě popíjíme vínko v autě a posloucháme šumění moře…tak jo, už je dost hodin, jdeme na večerní hygienu a WC, které je hned vedle nás. Ejhle, veřejné záchody někdo zamkl!! Nezbývá nám nic jiného, než se vydat na asi dvoukilometrový pochod na nejbližší benzinku. Plní večerního vína a bylinkového čaje se oba budíme ještě jednou ve tři ráno a opět absolvujeme čůrací noční procházku. Ponaučení pro příště? Podívat se na webové stránky areálu, jestli se náhodou veřejné WC na noc nezamyká!

 

Výhled na pláž v Papamoa, dole ja zaparkované naše auto, kde jsme spali (druhé zleva)

Západ slunce s výhledem na Mount Maunganui v pozadí vlevo

 

1.3. Papamoa Hills Park plný oveček, grilování s doktorandy a spaní u Ivči

Budíček s výhledem na pláž je moc příjemný. Já si ráno stíhám ještě trochu zacvičit se švihadlem a poběhat, než  vyrazíme na procházku do Papamoa Hills Parku. Cesta nahoru je…úmorná. Projevuje se nevyspání a naše noční čůrací procházka, takže téměř v každé zatáčce děláme kochací (prostě už nemůžeme) přestávky. Ale 360 stupňový výhled na vrcholcích kopců, posetých desítkami ovcí, stojí za tu dřinu. Odpoledne máme naplánovanou návštěvu Ivany – mojí spolužačky z vysoké školy, která si náhodou všimla mých fotek na facebooku a zjistily jsme, že jsme ve stejném městě, kde již rok žije se svým přítelem a studuje zde doktorandské studium oboru fyzioterapie. Po pár větách přes messenger jsme neváhaly a domluvily si setkání. To nakonec skončilo skvělým grilováním u pláže se spoustou jejích kolegů ze školy a bujarým pokračováním nad společenskými hrami u Ivči doma, kde jsme nakonec i přespali a užili si tak po dlouhé době komfort teplé sprchy a obrovské postele s WC pár metrů od sebe, ne kilometrovou prcházkou od auta.

    

Papamoa Hills Nature Preserve a ovečky

Setkání se spolužačkou z vysoké Ivčou

 

2.3. Grilovačka s Czechkiwis

Loučíme se s Ivčou po úžasném spaní a snídani a vyrážíme do námi známého Mc Larens Falls Parku, kde se má konat setkání Čechů na Zélandu, pořádané Czechkiwis. Společností, která lidem, jako jsme my, pomáhá se získáním víz, orientováním se na Novém Zélandu, sháněním výhodných letenek a cestovním pojištěním, a prostě vším, co se motá kolem cestování a života tady. Setkání s hromadou Čechů je moc příjemné, vyměňujeme si několik kontaktů, sdělujeme cestovatelské a pracovní tipy a klábosíme o všem možném i nemožném celý večer. S hrstkou statečných (tahle noc je zatím nejchladnější, co spíme v autě) se kolem půlnoci vydáváme na stezku odvahy pozorovat úchvatné glow worms k vodopádům a obdivovat zdejší neuvěřitelně nádhernou noční oblohu.

Sladkou tečkou dne byl nečekaný email z Polynesian Spa, kde jsem byla na pohovoru…chtějí mě!!!

 

Výhled na jezero v McLaren Falls Park z našeho auta

Noc byla opravdu chladná

 

3.3. a 4.3. Objevování Rotoruy a hledání práce pro Koňase

Ovečky v parku nám přichystaly nádherné probuzení, kdy celé stádo prochází při východu slunce mezi našimi zaparkovanými auty. Po příjezdu Z McLaren Falls Parku zpět do Rotoruy se rozhodujeme, že dva dny přespíme v neplaceném kempu přímo před Polynesian Spa, a poté se vydáme na další dobrodružství někam jižněji. Dolaďujeme vybavení auta a sháníme vše potřebné, všechno jistí obchod Bunnings Warehouse, kde najdete naprosto všechno. Druhý den v pondělí se do toho pořádně obouváme – dodělat životopis, vytisknout, obléct se jako člověk, a jde se shánět práce pro Honzu. Kavárny, bazén kde hledají plavčíka, fitcentrum kde shánějí trenéra, restaurace, hospody. Držte nám palce.

 

Probuzení ovečkami v parku

Odpolední kávička na Rotorua Lakefront

 

5.3. Taupo, vařící Kerosene Creek, osvěžující Aratiatia Rapids a západ slunce nad Mordorem

Dnes máme v plánu dojet „někam směrem k Taupu nebo až přímo do něj“. Po cestě máme vyhlídnutou zastávku na Kerosene Creeek – horký přírodní pramen pod vodopádem uprostřed lesa. Místo bylo kouzelné, protože okoupat se ve vařící řece uprostřed divočiny člověk jen tak nezažije. Později se ale ukazuje, že v 30 stupňovém parnu opravdu není moc dobrý nápad naložit se do horké vody, a tak zbytek cesty hekáme s lehkým úpalem a klimatizace v autě jede na plné kule.

 

Horké prameny Kerosene Creek

 

Malou zastávku trávíme blízko termálnímu parku Wai-O-Tapu a skoukneme obří bublající bahenní jezero Mud Pool, které vzniklo erupcí bahenní sopky. To už se ale opravdu potřebujeme ochladit, tak sjíždíme z cesty s nadějí, že se podíváme na nejdelší řeku severního ostrova Waikato River a její přehradu Aratiatia Rapids, jednu z největších na světě. Měli jsme štěstí, jen hodinku jsme čekali a zažili otevírání stavidla a viděli jsme vodní živel v plné síle. Úchvatná podívaná, vidět téměř prázdné koryto řeky před a o několik minut později obrovské peřeje a plné údolí vody. Později jsme se dozvěděli, že se právě v tomhle místě natáčely scény z Hobita, kdy trpaslíci unikali v prázdných sudech ze zajetí elfů, čímž náš zážitek ještě více stoupnul na ceně.

Vypouštění přehrady Aratiatia Rapids

 

Na noc jsme našli nádherné místo, obrovský free kemp hned u břehů průzračně modrého jezera Taupo. Voda byla tak nádherná, že jsme neváhali se svlažit a obdivovat při tom čistotu vody – na dno bylo vidět vlastně téměř všude. Při západu slunce jsme obdivovali majestátné hory v pozadí, a tak jsem zvídavě začala zjišťovat, co že to je za hory. Ty brďo to je Mordor! A támhleta špičatá je Hora osudu! A bylo rozhodnuto. Prostudování map, zmapování terénu, výbavy, předpovědi počasí. Usínáme natěšení, že pozítří zdoláme náročný trek v největším národním parku severního ostrova a zároveň jeden z nejhezčích jednodenních treků celého Zélandu. Tongariro Alpine Crossing.

   

Pláž u jezera Taupo

Západ slunce za Tongariro National Park (filmový Mordor z Pána Prstenů)

 

6.3. Přesun do Whakapapa Holliday Parku a přípravy na Mordor

Ráno na nejkrásnějším místě, co jsme doposud spali. Pohled na jezero Taupo a vrcholky Mordoru nás motivují na zítřejší trek. Den jsme strávili nakupováním zásob na zítra, doplňováním vody, osvěžením v jezeře a přesunem do placeného kempu Whakapapa Holliday Park. Už cesta autem sem je nádherná a jsme unešení z okolní krajiny kolem jezera a vrcholků hor tyčících se kolem nás, zejména zasněžený Mount Ruapehu s nejvyšším vrcholem Tahurangi o výšce 2797 výškových metrů.  Lépe vybavený kemp, ačkoliv za cenu 23 NZD na osobu na noc, jsme si nemohli přát. Večer jsme nemohli strávit jinak, než sledováním Pána prstenů na notebooku doprovázeného výkřiky „Tama zítra půjdem!!“

Krátká procházka nad Whakapapa Park a výhled na okolí

 

7.3. Tongariro Alpine Crossing aneb po stopách Froda Pytlíka

Vražedný budíček v 6:00 (už přes měsíc jsme nevstávali takhle brzo!) a přesun autobusem za nekřesťanských 40 NZD na osobu, který jsme málem nestihli, na začátek tracku v Mangatepopo Car Park. Po povzbuzujících slovech řidičky, že nás odpoledne opět nabere na konci treku „very tired but happy“ (velmi unavené, ale šťastné), vyskakujeme z autobusu a nadšeně se vydáváme vstříc prvním kilometrům v druhém největším národním parku na světě – Tongariro National Park. Celkem nás čeká 19,4km a zaberou nám dle průvodce asi 7-8 hodin času. Výchozí bod má 1130 výškových metrů a s davy dalších turistů zahajujeme první jednoduché kilometry k odbočce na Soda Springs, ke kterým jsme nešli, protože nás odradila fronta turistů a asi půlhodinové zdržení navíc. Velikou úlevou jsou vychytané suché záchody po celé stezce, vždy umístěné po hodince a půl. S sebou pouze vlastní toaleťák! :) No potom ale začalo peklo, a to doslova. Devil´s stairs (Ďáblovy schody) se tak nejmenují jen z legrace – stály nás durch propocené oblečení a odvařené hýžďové svaly, ale výsledek stál za to. Ocitli jsme se na úpatí Mount Ngauruhoe, filmové Hory Osudu z filmu Pán Prstenů. Ve skutečnosti je to opravdu stále činná sopka, která naposledy vyvíjela aktivitu v roce 2006, což není tak dávno... Všude kolem nás je měsíční krajina plná prachu, kamení a zatuhlé lávy, jak se před lety nezadržitelně valila krajinou všude kolem. Povrch sopky je téměř neschůdný, plný písku a kamení, takže každý krok vpřed byste se posunuli o metr zpátky. Výstup na vrchol hory je právě proto zakázaný, aby se krajina ještě více neničila zbytečnou erozí. Přesun na South Crater (Jižní kráter) byl odpočinkový, více méně po rovince. Cestu nám ale začal komplikovat silný vítr, který postupně nabíral na intenzitě až k 50 kilometrům za hodinu. To už jsme vytahovali čepice, rukavice a naše super neprofukavé a neporomokavé bundy Hingpoint. Jak jsme za ně byli rádi!! Oproti ostatním rádoby turistům, kteří mrzli ve fleecových mikinách jsme si chrochtali blahem v teple a mohli se v klidu kochat okolní dechberoucí krajinou až nahoru na Red Crater.

 

Na úpatí Mount Ngauruhoe (hora Osudu)

South Crater a sopečná krajina kolem nás

 

Cesta nebyla žádná procházka růžovou zahradou, místy mě i Honza držel za ruku abych mu v silném větru neuletěla (beze srandy :D), ale nakonec jsme se doslova vyškrábali na Red Crater, nejvyšší vrchol dnešního výletu o výšce 1886 výškových metrů. Výhledy jsou opravdu nepopsatelné, všude kolem krátery, pára vycházející z různých prasklin v zemi, údolíčka a skály...tohle člověk neuvidí nikde na světě. Pár selfíček a jde se dolů, opravdu krokem, respektive klouzáním po kamení a šotolině. Turisté kolem padají jak hrušky a my máme taky co dělat, tohle je asi nejtechničtější část treku. Dole nás čeká odměna, nádherná, pro Maory posvátná jezera Emerald Lakes. Hurá, nejnáročnější část máme dle průvodce za sebou! Po chvíli se dostáváme k Blue Lake, obrovskému jezeru sopečného původu o čemž nás přesvědčila vůně síry všude kolem.

 

Na vrcholku Red Crateru (1886 m.n.m.)

U posvátného Maorského jezera Blue Lake

 

Od této chvíle v podstatě začínáme sestupovat dolů, okolní krajina je úžasná, a jak sestupujeme níže, začíná se objevovat i vegetace a ještě níže i její první obyvatelé – cvrčci. Do této chvíle se v krajině nevyskytoval ani živáček, díky nehostinným podmínkám.  Po cestě dolů si potvrzujeme nepsané pravidlo na túrách, a to, že dolů je cesta vždycky horší a náročnější. Poslední kilometr byl pro mě doslova peklem, nohy se mi dostaly do křeče a levá Achilovka mě bolela tak, že jsem poslední krůčky na vyhlížené parkoviště Ketetahi Carpark scházela doslova jak posraná. Na parkovišti v 760 metrech nad mořem už čekaly davy dalších trekařů, kteří dokončili túru před námi. Uklidňovali jsme se myšlenkami, že určitě museli vyrazit o hodně dřív než my, protože jsme přece byli super rychlí, cestu jsme zvládli za 6 hodin. Po hodince a půl konečně náš autobus, v kempu nejúžasnější sprcha pod sluncem, kávička, jídlo a za odměnu a jedno, dvě, tři, čtyři…nebo kolik těch piv bylo. Usínám s pocitem, jako bych právě dokončila nejnáročnější sedmiboj v životě, kdy mě bolí i ležet a nehýbat se, ale zároveň s pocitem, že jsem dnes dokončila zatím nejkrásnější trek v životě.

 

 Sestup k parkovišti Ketetahi a kolečně trocha zeleně kolem nás

 

8.3. Whakapapa Holiday Park – Taupo – deštivá oslava MDŽ

Hned ráno se přesouváme z placeného kempu ve Whakapapa zpět do Taupa. Dnes nás doprovází vytrvalý déšť a svalová bolest celého těla ze včerejšího náročného tracku. Takže jsme strávili den odpočinkem, poflakováním po obchodech v krásném městě Taupo (sháněli jsme Voltaren na moji bolavou Achilovku) a oslavou MDŽ kávičkou a banánovým chlebem v autě za stálého a hustého deště. Spíme opět ve free campu Five Mile Bay, tentokráte prozíravě co nejblíže u jediných záchodků v kempu.

 

Jezero Taupo s jeho úchvatně modrou vodou

Jak jinak trávit deštivý den než v mlsáním dobrot v autě

 

9.3. Konečně bydlíme

Dnešek je ve znamení velkého stěhování. S Taupem se Koňas loučí ranním koupáním v nádherném jezeře a odjíždíme rozhodnutí, že se sem ještě v průběhu našeho cestování určitě vrátíme.

   

Snídaně s výhledem na jezero Taupo a jeden koupající se blázen ve vodě

 

Po cestě do Rotoruy obdivujeme (nebo spíše litujeme?) blázny, kteří dobrovolně absolvují bungee-jumping nad hladinou řeky Waikato. Nám dostatečně zvedlo adrenalin v těle jenom pozorování. V novém „doma“ nás přivítaly hostitelky Kylie a Bron, sestry dvojčata Maorského původu. Okamžitě nás uklidňuje fakt, že jsou obě policistky (jak se později dozvídáme z novin, dokonce místní celebrity!) a náš dům se nachází v nejklidnější a nejbezpečnější oblasti města. Našimi dalšími spolubydlícími jsou dva zakrslí králíci, dvě kočky a pes (Axo), všichni jsou úžasní a ihned si tu připadáme jako doma. Den zakončujeme grilováním sweet cornu a ryb na našem oblíbeném místě u jezera.

   

Řeka Waikato a místo, kde se skáče bungee jumping těsně nad její hladinou

Večerní grilování v Rotorua

 

10.3. Bleší trhy a koncert

Pohodovou neděli jsme se užili v centru, samé kávičky, procházky, bleší trh, kde se nám podařilo ukořistit moka konvičku za skvělých 10 dolarů! A stihli jsme i krásné pěvecké vystoupení v Memorial Parku, kdy zaznívaly samé naše oblíbené muzikálové kousky. Jo a holky dneska domů dotáhly dalšího psa.

   

Koncert v Memorial Parku - už zapadáme mezi místňáky

 

11.3. Práce, práce, práce

Pro mě poslední poflakovací den (zítra nastupuju do práce!!!). Takže nákupy, běhání, kávička, pak trošku nepříjemný preemployment drug test, což znamená, že jsem musela ve speciální místnosti načůrat do kelímku aby zjistili jestli neberu drogy... Prý je to tady u lepších prací běžné, bohužel jsou zde na Zélandu drogy dost rozšířené. No a opět jsme se vrhli na roznášení životopisů pro Honzovu práci, a to do dvou různých pekáren (to jsou mí favorité, při představě čerstvého pečiva doma každý den).

   

Naše hostitelky, sestry dvojčata a místí populární policistky

Jako doma, kočky kam se podíváš

 

12.3. První den v novém jobu

Lázně Polynesian Spa patří mezi TOP 10 lázní na světě, a co se týče Nového Zélandu, jsou velmi unikátní díky své lokaci, a to na zdroji horkých geotermálních pramenů. No a tady já budu pracovat. Takže dneska proběhlo pouze nějaké bezpečnostní školení, prohlídka všech prostor (je to obrovský a pořád se tu ztrácím!), zkouška pracovní uniformy, a protože zrovna na dnešek bylo naplánované školení ohledně produktů z místního léčivého minerálního bahna, tak mě tam samozřejmě také šoupli, ať se něco přiučím. Bylo to všechno skvělé, ale na konci dne jsem měla pocit, že mi ze všech těch informací a angličtiny praskne hlava. Takže se přímo nabízelo, vyzkoušet si lázně na vlastní kůži, ale tentokrát jako zákazník - jeden z pracovních benefitů pro zaměstnance je možnost bezplatně využívat láznně, což platí i pro partnera nebo rodinného příslušníka. A opravdu, horké prameny stály za to!

 

De Luxe Pools v Polynesian Spa

 

13.3. Druhý den v novém jobu

Tak jestli jsem měla pocit, že včerejší den byl náročný, netušila jsem, co přijde dnes. Na řadě bylo školení ke zvládnutí přesného postupu všech procedur, které bych měla provádět v rámci práce, a byl to…no masakr. Za 4 a půl hodiny jsem neměla čas se ani napít nebo odskočit na záchod, v jakém jsme byli fofru, a můj mozek jel na plné obrátky ve snaze zapamatovat si všech deset tisíc věcí, na které nesmím zapomenout. Aspoň že jsem měla jako školitelku moc příjemnou Japonku Myuki, která mi se vším ochotně pomáhala. A super zpráva přišla také od Koňase – zítra jde na zkoušku do jednoho jobu, kde se mu ozvali. Bude to asi super morda, jedná se o nějaké manuální práce v lese, na druhou stranu nabízejí pěkné peníze. No zkusíme a uvidíme. Ideální příprava na takovou práci je regenerace, takže se jdeme opět naložit do lázní.

 

Regenerace a relaxace je důležitá

 

14.3., 15.3. Zaučování přes den a večerní relax

Pokračuje moje zaučování, tentokrát se nese v českém duchu – na starost mě dostal Petr, který na Zélandu žije již tři roky i se svou manželkou. Zatímco mé školení obnáší plácání bahna na hosty a balení je do všelijakých zábalů a patlání tisíců druhů různé kosmetiky, Koňas na svém „prvním dnu“ na zkušenou v nové práci téměř potí krev. Po jednodenním zápřahu, kde na vysokém žebříku lozí po stromech a obřími nůžkami likviduje větve, přichází domů zbitý jako pes a zvažuje, jestli tahle práce bude ta pravá pro něj. Ještěže mám ty pracovní benefity a tak další dva večery trávíme naložení v léčivých horkých pramenech.

 

Učení se přesných postupů různých lázeňských procedur a používání kosmetických produktů, ve kterých mám neskutečný guláš kompenzuju relaxačními procházkami u jezera

 

16.3. Závody na Blue Lake a grilovačka

Míříme na výlet k Blue Lake, natěšení na odpočinek v nádherném a tichém prostředí našeho oblíbeného jezera obklopeného zelenými kopečky, auto vybavené ledničkou plnou dobrot k přípravě pořádného barbecue. K našemu překvapení se jezero hemžilo stovkami lidí, přesněji řečeno závodníků, a jak jsme záhy zjistili, dnes se zde pořádá velký plavecký závod napříč všemi věkovými kategoriemi. Den jsme tedy strávili ještě lépe, než jsme plánovali – fanděním sportovcům, obdivováním jejich nadlidských výkonů a na závěr za odměnu skvělé hamburgery, opět na veřejném grilu zdarma přímo u jezera.

Blue Lake okupovaný sportovními nadšenci

 

 

Po skončení závodu si i my užíváme vody a pohodu u barbecue

 

S plnými pupky se nám nechce jít hned naložit do horkých pramenů lázní, a tak si ještě procházíme stezku kolem termálního jezera a obdivujeme měsíční krajinu, smradlavé krátery a doutnající praskliny v zemi. Podél cesty nás varují cedule s upozorněním, ať nescházíme ze stezky, neboť zde hrozí propad kvůli nestabilnímu povrchu a termální činností pod námi. Po hodince procházení zakončujeme den úžasnou koupelí v Polynesian Spa.

 

Měsíční krajina při břehu Rotorua Lake plné geoteramální aktivity

 

17.3. Závody pokračují a setkání s Čechy

Závody pokračují i dnes, a tak se opět vydáváme na včerejší místo činu a kroutíme hlavami nad neuvěřitelnými výkony plavců, kteří dnes absolvují pět kilometrů plavby v ne úplně klidném jezeře, díky dnešnímu otravnému větru. Na odpoledne jsme se těšili na setkání se Sigim a Anetkou – přáteli z Čech, tedy konkrétně baristického kurzu v Praze, kde jsme se před pár měsíci potkali. Zážitky z cest i prací jsme bouřlivě rozebírali v Kurai Parku nad pár lahváči pivka a grilovanými kukuřicemi. Rozhodně jsme toho měli spoustu na povídání, tak není divu, že jsme se loučili až v nočních hodinách a příslibem dalšího setkání.

 

Relax na Lakefront Rotorua s vyhlídkou na ostrov Mokoia

 

 

Dneska si nás v Kuirau parku opět fotili asijští turisté a hlava jim nebrala, že prostě jen tak sedíme s přáteli v parku, popíjíme pivo a připravujeme si jídlo na jednom z veřejných barbecue

 

18.3. a 19.3. Packhousy v Te Puke a pláž Papamoa

Dnes se nám po práci sice podařil super kauf, sehnali jsme kolo z druhé ruky na dojíždění do práce v poměrně dobrém stavu za sedmdesát dolarů (super deal!), na druhou stranu s ním nemáme kam dojíždět. Já sice práci mám, ale hodin zatím tak málo, že z toho akorát zaplatíme nájem, a Koňas zatím stále pátrá. No co, další den se jedeme „pojistit“, kdyby věci začaly vypadat opravdu bledě. Pojistou máme na mysli packhouse v Te Puke, v podstatě fabriku, kde se maká u pásu a balí se kiwi do krabic, a berou tam taky každýho, kdo má ruce a nohy. Když už jsme tak blízko Papamoa Beach, neodoláme a jedeme se osvěžit na pláž. Po příjezdu zjišťujeme, že už to asi na koupání nebude, přecejen se léto chýlí ke konci a podzimní studené večery jsou tady. Ale procházka a krásné výhledy na západ slunce a vlny nám koupání vynahradí.

Kochačka u Papamoa Beach

Fotka s obřím kiwi u největší kiwi farmy na Novém Zélandu, Seeka

 

20.3. Pekař peče housky, uždibuje kousky

Zadařilo se, hurá! Koňasovi se ozvali z malé domácí pekárny v nákupním centru Central Mall a je pozván na zkušební čtyřhodinový trial do práce. Pracovní doba je děsná, od třech ráno nebo od půlnoci do devíti ráno, ale jsme momentálně v situaci, kdy bereme cokoliv. Přes mé velké překvapení se můj pekař vrací nad ránem domů s úsměvem od ucha k uchu, dobrou náladou a chlebem jako výslužkou v ruce. Práce je to prý krásná, motat pečivo ho neskutečně bavilo. Super, mám doma pekaře! A protože je den ještě dlouhý, jdeme s Kylie a psy na večerní procházku kolem jezera.

 

Venčíme sebe a pejsky

 

21.3. a 22.3. Práce se rozjíždí a Rotorua Night Market

Tak jsme se oba dočkali, mě postupně přibývají hodiny v práci, zaučování je u konce (dneska jsem měla poprvé opravdické platící hosty jupí) a z Koňase je teď denně pekař učeň. Večer se vydáváme na Rotorua Night Market. Událost spočívá v tom, že se v jednom místě v centru města na několik hodin uzavřou ulice a zaplní je desítky stánků s místními prodejci, nabízející občerstvení, všelijaké pochutiny a dobroty z celého světa. Je to skvělé místo, kde se člověk opravdu výborně nají, potká se se spoustou lidí všech možných národností a poslechne dokonce živou hudbu místních začínajících umělců. Prostě krásný večer! Co asi oceňuji na tomhle trhu nejvíc, jsou lidové nepřemrštěné ceny prodejců, kdy se tady dá krásně najíst za deset dolarů, a taky absence prodeje alkoholu, který by na podobné akci u nás na sto procent převažoval a každý by chodil s kelímkem piva v ruce.

   

Rotorua Night Market se svými stánky, živou hudbou a nekonečným množstvím dobrot

 

25.3. Tihiotonga Centennial Park mezi ovečkami a exotickými stromy a výhled na Te Puia

Ranní běhání mi dnes přináší nečekané odhalení – objevila jsem naprosto úžasný botanický park plný volně pobíhajících oveček a nejrůznějších pestrobarevných stromů ze všech koutů světa. Nepopsatelný pocit při běhu křivolakými uličkami v trávě, kdy přede mnou uraženě uskakují huňaté ovce do stran a z vyvýšeného místa se mi naskýtá výhled na celé město, ještě lehce zahalené v ranní mlze.

     

Procházka s výhledem na celé město, jezero a termální park Te Puia

Tihiotonga Centennial Park plný oveček a krásné přirody

 

28.3. Abrakadabra

Novinky ze světa práce v Rotorua - protože je Kůň ve shánění práce opravdu vytrvalý, konečně mu to přináší ovoce, a jde na další zkušební trial do další práce, tentokrát jako kitchen hand (pomocná ruka v kuchyni) do krásné stylové restaurace a kavárny Abrakadabra. Práce je easy peasy, lehká a absolutně nenáročná v kolektivu super lidí, takže obě strany neváhají a domlouvají další spolupráci. Takže už máme dvě krásné part time (zkrácený úvazek) práce, to by šlo.

Pár fotek toho, jaký máme doma zvěřinec (ano, je to pakobylka na ručníku ze sušáku)

 

30.3. Cascade Falls Track a rébus po cestě, vyžití v zábavním centru

Dopoledne trávíme na nenáročné procházce v okolních kopcích s pěknou odměnou na konci v podobě malých ale okouzlujících vodopádů Cascade Falls. I tak se ale vracíme domů poměrně znaveni a plánujeme, co s načatým dnem.

   

Procházka okolní džunglí s Cascade Falls na konci. Na trase nás čekala na stromě připíchnutá hádanka, se kterou jsme si ale nevěděli rady, a odpověď našel pan Google. Tak co, budete lepší než my?

 

Konečně kulturní vyžití! Celý večer prší, tak aspoň večer nás „naše“ holky zvou na posezení s jejich přáteli do nového obřího zábavního centra Motion Entertainment, takže neváháme a jdeme s nimi poklábosit u bowlingu. Zjišťujeme, že se ocitáme v ideálním místě pro gamblery a herní maniaky. Několik bowlingových drah, laser game, mini golf, obří trampolíny, několik desítek herních automatů, na jaké si jen dokážete vzpomenout, od pacmana po strefování vykukujících červů obřím kladivem. Ostatní nejvíce láká střílecí hra se zombíky ve virtuální realitě, kterou neváhá otestovat i Koňas. Podívaná to byla myslím pro všechny okolo, když po odstartování hry začaly holky pištět, ať z nich jdou ty zombie dolů. Večer završujeme naprosto dokonalou večeří v thajské restauraci ve veselém a přátelském duchu, kdy všechny talíře kolují od jednoho konce stolu na druhý, aby všichni ochutnali všechno a sdíleli tak svůj zážitek z jídla, jak je tady zvykem.

 

Motion Entertainment, obří zábavní ventrum v Rotorua.

 

3.4. Redwoods a průzkum Sulphur Point

Po cestě do Abrakadabra Café, kde má Kůň dneska směnu, se nechávám vyhodit v Redwoods, obřího stromového parku propleteného spoustou krásných tras a treků, a na jeden takový se vydávám na prochajdu. Objevuji famózní výhledy na celé město a nové potenciální místečko na super běhání. Cestou zpátky do města (která dle navigace v mobilu má trvat hodinu a půl…) procházím kolem Sulphur Point, místa jezera Rotorua s největší geotermální aktivitou a žasnu nad velkými sirnými krátery s unikající parou, které jen pár desítek centimetrů od chodníku lemují pěknou trasu kolem jezera. Po kávičce v Abrakadabra a osvobozením Koňase z práce mě bere za slovo a testujeme krásný trek v Redwoods lehkým regeneračním během.

 

   

Redwoods Tree Park a jeho krásy

 

4.4. Rotorua Night Market a nečekaná návštěva

Po práci se dnes těšíme na tradiční čtvrteční událost – večerní městské trhy Night Market plné dobrého jídla a hudby. Dle domluvy se k nám přidávají i Ondra a Vašek, cestovatelé jako my, které jsme potkali na grilovačce s Czech Kiwis v McLaren Falls Parku asi před měsícem. A dokonce jsme přemluvily i naše holky Kylie a Bron, takže se naše česko-kiwácká tlupa vydává ochutnávat vynikající pokrmy z místních reataurací. Jednoznačně vyhrály naprosto luxusní sečuánské plněné knedlíčky v pikantní sladko-kyselé omáčce. A protože nám i holkám bylo kluků líto, a nechtěli jsme je nechat spát v autě na parkovišti, ubytováváme je doma na gauči a trávíme večer u telky a piva, jako správní Češi.

 

5.4. a 6.4. Protože Čechů u nás v domě není nikdy dost

Jak nadpis napovídá, další dvě noci náš gauč okupují opět Češi, tentokrát Katka a Vojta, dva velcí sporťáci jak hrom, kteří přijeli na dva dny do Rotorua na triatlonový závod a hledali místo, kde složit hlavy, a taky vlastně kolo. Koňas šťastlivec měl zrovna volno, takže celý den strávil s novými přáteli na závodech u Blue Lake povzbuzováním závodníků terréního triatlonu Xterra. Dva večery utekly jako voda a jsme neskutečně vděční, že jsme mohli potkat super lidi jako tihle dva, kteří nám byli neskutečně blízcí a životní příběhy velmi podobné těm našim.

 

Kačka a Vojta po náročném triatlonu, kde vybojoval senzační bronz ve své kategorii

 

8.4. Pokus o zdolání Mount Ruapehu

Hurá, dva dny volna, to znamená jediné – jede se do hor! V brzkých ranních hodinách opouštíme plně naloženým a na spaní připraveným autem Rotoruu. Cíl je jasný, již jednou navštívený Tongariro National Park. Počasí jakš takš přeje, takže se po příjezdu do Taupa rozhodneme rovnou dojet na parkoviště pod nejvyšší horu pohoří Tongariro, kterou je skalnatá Mount Ruhapehu s bílými zasněženými vrcholky. Tedy rovnou – nesmím zapomenout oblíbenou kávičkovou zastávku a taky na místní tradiční hot pie, což je slaný koláč z listového těsta s náplní, na jakou si jen vzpomenete. Zdržíme se ještě v infocentru ve Whakapapa, abychom zjistili dnešní a zítřejší povětrnostní podmínky. Času už nám moc nezbývá, díky posunu času se stmívá již kolem šesté večer, ale přesto se vydáváme směrem k vrcholku. Trasa má mít pouze asi šest kilometrů, zato máme v těžkém terénu nastoupat asi sedumset výškových metrů. Stezka-nestezka je příšerná. Značení téměř nulové, takže správnou trasu víc tušíme, než vidíme a počasí se začíná zhoršovat. Místy se z chůze stává šplhání po čtyřech po obřích skalnatých balvanech. Doslova Mordor. Na vrcholcích před námi začíná sněžit a za námi se tvoří hustá mlha, takže už ani nevidíme, kudy jsme sem vlastně přišli.

   

Ani náročná trasa nám nevezme úsměv ze rtů

Proměna počasí během jediné minuty

 

Tak dneska horu určitě nezdoláme a po asi dvou kilometrech, které nám mimochodem v nehostinných podmínkách zabraly asi tři hodiny, to otáčíme zpět na parkoviště. Mlhu naštěstí odfoukl vítr a lehký deštík, takže aspoň vidíme na cestu dopředu, ale i přes to jsme po cestě zpět asi třikrát sešli ze stezky, takže nechci vědět, jak bychom dopadli s mlhou. Deštík a vykukující sluníčko nám alespoň spravilo náladu nádhernou duhou mezi skalami.  Počasí se zase umoudřilo a ještě zbývá do setmění trocha času, tak lovíme na googlu GPS souřadnice a vydáváme se hledat jedno z míst natáčení Pána Prstenů, konkrétně místa, kde měl Frodo se Samem poprvé potkat Gluma, když se na ně plížil v noci shora ze skály. Po asi půlhodince chůze po krásně značené trase skalní štít skutečně nacházíme a za ním nádherný výhled do údolí mezi skalami s říčkou Whakapapanui Stream uprostřed. Tak jsme se dnes alespoň rozcvičili na zítřejší horu „H“ a teď rychle najít fleka na spaní. Vítězí low-costový kempu v National Parku Alpine Lodge s parkováním u hotelu, přičemž můžeme využít společnou kuchyň a společnou jídelnu a dokonce jsou k dispozici horké sprchy a záchody, takže za patnáct dolarů na osobu to je luxus. Akorát zima je už venku v noci v horách docela drsná, takže usínáme s připravenými čepicemi, zimními ponožkami a s hlavou pod peřinou.

 

Duha po cestě dolů a nádherné výhledy do údolí

 

 

Místo natáčení Pána prstenů

Noc byla mrazivá, ale zvládli jsme to!

 

9.4. Pokus o zdolání Mount Ngauruhoe

Ráno se budíme naspeedovaní a nahecovaní na dnešní jasný cíl – zdolat (i přes přísný zákaz…) Monut Ngauruhoe, aka Mount Doom (Hora Osudu) z Pána Prstenů. Jenom pod samotnou horu nás čeká několikakilometrová dřina po Devil´s Stairs (Ďáblovy Schody) a potom teprve výstup na sopku. Celá akce musí být rychlá, jelikož na parkovišti na začátku treku Mangatepopo Car Park je omezeno stání pouze na čtyři hodiny. Hodný pan hlídač nás naštěstí ujišťuje, že pokud se o hodinku zdržíme, nic se neděje, hlavně ať nespěcháme a nic se nám nestane. I tak začínáme téměř sprintem po schodech nahoru, u kterého nám sekunduje vtipálek turista z Holandska, asi čtyřicátník, cestovatel jako my, a vzájemně si tak zpříjemňujeme cestu o životní příběhy. Při úpatí hory se ale loučíme, a my se vydáváme na náročný úkol spolu s dalšími třemi mladými Němci, kteří se, když nás viděli, že rebelsky odbočujeme k hoře, neváhali přidat.

 

Ukecaní Češi si najdou přátele i při úmorné cestě po Ďáblových schodech

 

No, jak bych to shrnula. Cedule dole před začátkem stoupání „Pozor nebezpeční úrazu, padající kamení“, nás měla odradit. Stoupání samotné, ačkoliv nejstrmější v mém životě, nebylo až tak náročné, sice se lezlo po čtyřech, ale zato nebezpečné! Detaily nebudu rozepisovat, ale asi dvěstě metrů pod vrcholem (díky malé nehodě) to otáčíme a se staženými zadky sbíháme, nebo spíše kloužeme po štěrku a ztvrdlé lávě dolů. Nestojí to za to!  Pokud si tohle bude někdy číst někdo, kdo výstup na vrchol sopky zvažuje, tak za mě – nestojí to za to. Hora za mě stejně vypadá líp zezdola, lepší rozhled máte z vedlejší o pár desítek metrů vyšší Mount Tongariro a nebudete ohrožovat život ani svůj, ani jiných. Po cestě zpátky neuvěřitelně svítí sluníčko a výhledy jsou fantastické. Schody dolů jsou, jak se dalo očekávat, horší, než když se šly nahoru. Plni dojmů a nových zážitků vyrážíme zpět do Taupa vyráchat si nohy v jezeru a domů do Rotoruy zregenerovat svaly do hot pools. Před nastávajícímí pracovními dny to bude potřeba.

 

Tak co, zvládneme to? Zespoda vypadá vše ještě snadně. Stoupání je ale prudší víc a víc.

 

 

Výhledy skoro ze shora byly úchvatné a dřina stála za to. Ale z úplného vrcholu se dnes nepodíváme.

 

15.4. Maorská vesnička Whakarewarewa a „pár“ Čechů v hospodě

Na dopolední program dneska nemusíme daleko. Přejíždíme do Maorské vesnice Whakarewarewa Village (tedy abych byla přesná, celý název je Te Whakarewarewatanga O Te Ope Taua A Wahiao), kterou máme spolu s termálním parkem Te Puia asi pět minut jízdy autem od našeho domu. Návštěva je zpoplatněná, má zahrnovat komentovanou prohlídku s průvodcem a pěvecké a taneční vystoupení Maorů v tradičních krojích a ukázku jejich bojového tance, Haku. Procházka po vesničce a spousta zajímavých informací o zvycích a tradicích Maorů od naší, jak jinak než Maorské průvodkyně, nás nadchla. Už jenom z faktu, že tahle vesnička je jediná „opravdová žijící“ tady na Zélandu, což znamená, že zde Maoři opravdu žijí ve svých domech postavených na této horké a sirnaté půdě a není to jen na oko postavená turistická atrakce pro show za peníze. Je vůbec štěstí, že dovolí nám turistům je sem chodit okukovat.  Každý den v pět odpoledne se tady brány zavřou, turistům je vstup zakázán a Maoři si zde poklidně žijí svůj společenský život. Jsme mile překvapeni, že na konci trasy jsme z vyhlídky mohli obdivovat soptící gejzíry z termálního parku Te Puia, sousedící s vesničkou. Gejzír vroucí vody, který zde tryská, může dosahovat výšky až čtyřiceti metrů! Dnes se mu ale asi nechce, a tak se musíme spokojit jenom s nějakými patnácti metry. Závěrečné vystoupení Maorů je skvělé! Celou dobu jejich zpěvu a tance mám husí kůži a při závěrečném bojovém Haku, který měl sloužit pro zastrašení nepřítele před bojem, opravdu pociťuji jeho sílu a energii a mám z nich fakt nahnáno. Celé představení je kouzelné a Maorská kultura ve mně zanechává silný dojem. Po show se ještě procházíme parkem kolem bublajících a kouřících jezírek a menších gejzírků a v místním bufetu zkoušíme listovou kapsu plněnou Hangi. Hangi je tradiční Maorské jídlo, připravované dušením na páře vycházející ze země, takže pro přípravu tohoto pokrmu stačí jídlo zavěsit do speciálních proutěných košů nad místa s největší geotermální aktivitou.

 

Vstup do vesničky Whakarewarewa

Takhle tady místí vaří kukuřici

 

   

Zpěv, tanec a bojové Haku

 

Večer sedáme do auta a jedeme směr Tauranga a těšíme se na posezení s Czech Kiwis, kteří tuhle akci pořádají pro všechny Čechy z okolí. Pivnice The Rising Tide je skvělá a ve společnosti asi čtyřiceti dalších Čechů (nechybí ani naši přátelé Anet a Sigi a Ondra s Vaškem) se cpeme smaženými asijskými knedlíčky a ochutnáváme místní druhy piv. Po pár hodinách (a pár pivech...) jdeme přespat ke spolužačce Ivči, které jsme jako úplatek za nocleh donesli pořádnou dávku pečiva z Baker´s Delight, Koňasovy pekárny, díky které si již několik týdnů cpeme břicha skvělým pečivem zdarma.

 

Odpolední vycházka s výhledem na dýmící město Rotorua

A večerní relax mezi krajany v pivnoci The Rising Tide

 

16.4. Kolem Mount Maunganui a největší vodopády severního ostrova

Ráno ve slunné a krásné Tauranze. Moře!! Tak dlouho jsme ho už neviděli, a tak nasáváme plnými doušky příjemný slaný vzduch a užíváme si kochací procházku kolem Mount Maunganui. Zářivě modrá voda, nádherná příroda a šumící vlny nás nezklamaly a nakoply na naši další zastávku – největší vodopád severního ostrova na Zélandu – Wairere Falls. Voda zde padá z vrcholku vodopádu asi 153 metrů dolů. Celý trek má pouze přibližně čtyři kilometry, zato terén je dost těžký a pekelně strmý. Výstup nahoru nám trvá asi hodinu, ale to jsme trasu v podstatě skoro vyběhli přes všechny schodky, mostky, kluzké balvany a kořeny. První vyhlídka asi v polovině trasy nám nabídla neskutečný pohled na celý vodopád a my jej mohli obdivovat v celé jeho kráse ještě z poměrně velké vzdálenosti. Něco jiného to bylo na samém vrcholku vodopádu, kdy jsme se najednou octli jako v nějakém akčním filmu z Amazonského pralesa. Před námi líně tekoucí řeka, horizont a za ním několik set metrů hluboká propast s neuvěřitelným výhledem do údolí na celou oblast Waikato. Plni dojmů se vrháme na cestu zpátky, která nám po kluzkých kamenech a strmých sestupech zabírá skoro dvojnásobek času, co cesta nahoru.

   

Procházka kolem oblíbené Mt Maunganui v Tauranze

 

Nejvyšší vodopády celého severního ostrova NZ v celé svojí stopadesáti metrové kráse

My dva nahoře u vodopádu, v celé svojí kráse

 

 

Výhledy dolů byly fantastické a děsivé zároveň

 

22.4. Pracovně sváteční Velikonoce

Velikonoce, hurá! Není nad to, strávit je celé v práci, jako já. Vůbec si ale nestěžuji, za jeden a půl násobek mzdy a den dovolené navíc se to pracuje samo. Pro Novozélanďany připadá největší svátek hlavně na neděli, a to spíše pro děti. Pořádají se pro ně egg hunts, lovy na čokoládová vajíčka, která jim dospěláci schovávají po celém domě a zahradě, nebo jsou tyto lovy i veřejné, například někde v lese. Pro dospělé jsou Velikonoce hlavně svátky dobrého jídla a spousty alkoholu, se kterým to občas dost přehánějí, takže na neděli je tady zákaz jeho prodeje. My slavili prací, tedy ráno jsem stihla na rychlovku vyfouknout pár vajíček a umělecky je vytunit fixkou, umíchat vajíčkový salát a za to jsem dostala hody hody doprvody po zadku vařečkou, takže aspoň něco!

      

Rychlovelikonoce v našem podání

 

24.4. Průzkum okolních jezer

O dnech volna se vydáváme na výlet k přilehlým jezerům Rotoruy. Jako první jedeme omrknout obří Tarawera Lake, na jehož okraji se mohutně tyčí vyhaslá sopka Mount Tarawera, která při své poslední erupci před více než sto lety zasypala okolní vesnice mrknutím oka a způsobila ohromná zemětřesení. Výhled na jezero i sopku už po cestě je fascinující, o to více zblízka přímo od břehů jezera. A protože jsme dneska líní, vychutnáváme si pohledy na neuvěřitelnou krajinu jako dva důchodci zabalení od hlavy až po paty v dece z lavičky na břehu. A vlastně to stejné probíhá u jezera Okataina. Nádherná krajinka, průzračně modrá voda a dva zakuklenci na lavičce. Dokonalé odpoledne.

 

Molo u jezera Tarawera a pohled na jezero z vyhlídky

 

Relax u jezera Okataina "na důchodce" pod dekou na lavičce se sopkou Tarawera v pozadí

 

30.4. Masérka/masírovaná

Dočkala jsem se. Dneska vcházím v mém volném dnu do spa, tentokráte ne jako terapeut, ale jako host a těším se na svou první „zaměstnaneckou“ masáž zdarma. Před masáží nesmí chybět soak, to se samozřejmě přidává Koňas se mnou, a pak si na vlastní kůži vychutnávám masáž. Tak už se nedivím, proč máme furt tak plno, stojí to za to.

 

Relax před masáží a po masáži

 

1.5. Hobitín, ráj fanoušků Pána Prstenů

Super brzká ranní vstávačka a jedeme tam! Konečně na ono místo, které si skoro každý (tedy skoro každý fanda LOTR – rozuměj Lord of the Rings) vybaví jako první, když se řekne Nový Zéland. Parkujeme auto u informačního centra v městečku Matamata a skáčeme do stylového hobitího autobusu, a hurá směr Hobitton.

 

Už informační centrum a zakoupené vstupenky nás nažhavují na dnešní výlet a za nedlouho už stojíme před vraty Bilba Pytlíka ve Dnu Pytle!

 

Už po cestě do hobití vesničky jsme krmeni spoustou zajímavých informací a videjí a nadšeně hltáme každé slovo. Naši první ranní skupinku tvoří k obrovskému údivu všech, včetně řidičky a průvodkyně, pouze šest lidí. Což se vůbec nestává často, většinou bývá plný autobus, takže máme radost, že se oplatilo brzké vstávání a včasná rezervace vstupenek a místo čtyřiceti lidí máme v podstatě soukromou prohlídku. Už cesta rozsáhlými farmářskými pozemky, plná vesele pobíhajícího dobytku a nádhernými, sluncem zalitými zelenými kopečky je fascinující. Jak bych shrnula samotnou vesničku. Zážitek. Jako bychom vkročili do místa, ze kterého jen před malinkým okamžikem odběhli všichni hobiti, kteří zde ještě před pár sekundami poklidně žili, a tak máme neustále tendence po nich někde za rohem očima pátrat. Tak dokonalá replika toho, že zde opravdu někdo takový žije. Pečlivě vyšlapané chodníčky v trávě, na které mají najaté speciální zaměstnance, aby opravdu vypadalo, že tudy denně chodí majitelé malých domečků, ledabyle pohozené hrábě uprostřed kvetoucích záhonků s květinami, dýněmi, kouřící komín u většiny domků, rozehraná šachová partie, pověšené roztomilé zmenšeniny oblečení na prádelních šňůrách, nedojedená snídaně na stole, to všechno má u vás vzbudit dojem, že to zde opravdu žije, a dle našeho zážitku naprosto souhlasíme.

 

Hobití nory vyladěné do všech možných i nemožných detailů

 

Je tady všechno, na co si jen z fimové ságy vzpomenete. Bilbovo Dno Pytle, plácek pro slavnostní hostinu, kde slavil Bilbo narozeniny, mlýn s jezírkem, hospoda, každičká rekvizita a místo, do nejmenšího detailu zpracované. Nezbytné foto celé naší nepočetné skupiny u nejznámější hobití nory a pádíme do hobití hospody U Zeleného Draka na pravý a nefalšovaný hobití ležák. Konečně pivo, které alespoň trochu chutná jako to naše! Holt hobiti vědí, co je dobré. Opojeni zlatavým mokem se loučíme s roztomilým údolím plným pestrobarevných domečků a nasedáme do autobusu směr Matamata. V hlavě ještě stále nemůžeme uvěřit všem „fun facts“, tedy špekům z natáčení, všech možných fíglech a triků použitých ve filmech LOTR a Hobit. Ale prozrazovat je nebudeme, na to si tam zajeďte sami, vřele doporučujeme! Den zakončujeme dokonalým sushi v místní japonské restauraci a koupačkou ve Spa s našimi českými přáteli Anet a Sigim.

 

Hobitín jako na dlani

Dovnitř nás nepustili, nejme prý dostatečně malí

 

 

Jedno, druhé třetí...pravé vychlazené točené hobití pivo U Zeleného Draka

Koňas Pytlík a Kajsa Růža

   

Nic nechybělo, jezero s mlýnem, ani soutěž o největší dýni

Hobití nora v nadživotní (takže lidské) velikosti

 

6.5. Vodopády Tarawera Falls, břehy Tarawera Lake, vína od White Goose a západ slunce na Whakatane beach

Dnešní plán – výlet do Whakatane, přímořského městečka na východním pobřeží a po cestě stihnout vodopády Tarawera Falls. Trošku otrávení tím, že za vstup k vodopádu se musí zaplatit poplatek, jelikož se nachází na soukromém pozemku, vyrážíme na krátkou, asi půlhodinovou procházku podél říčky směrem k několika desítkám metrů vysokému přírodnímu úkazu. Cesta se oplatila, za celou dobu nepotkáváme jediného turistu, a tak si vychutnáváme pohled na krásné vodopády uprostřed husté džungle sami. Odměnou nám je také výhled na jednu z největších činných sopek na Zélandu, Mout Tarawera, se svými třemi doutnajícími vrcholy. Po krátké svačince u jezera Tarawera, kde opět nebylo kolem živé duše, jsme se chvíli bavili dokonalou ozvěnou, která dokázala zopakovat několik celých slov po sobě. Nekonečnou jízdu autem si zpestřujeme nákupem feijoa (čti fidžoa), dokonalého sladkokyselého ovoce, připomínající něco mezi ananasem a jahodou, v místním honesty boxu. Honesty box je v podstatě takový samoobslužný stánek, většinou s ovocem, zeleninou, vajíčky nebo jinými farmářskými produkty. Stačí jen vložit daný obnos peněz do schránky a můžete si vzít svůj nákup. Celé je to samozřejmě založené na důvěře, proto název honesty box (v překladu poctivá nebo čestná krabička). Stále ještě před naším cílem se necháváme zdržet další zastávkou. Tentokrát jsme se nechali strhnout obří cedulí hlásající Homemade Feijoa Wine a po pár minutách už nás obskakuje milý pan vinař z White Goose Winery a nabízí nespočet ochutnávek vlastnoručně vyráběných úžasných vín od malinových, jahodových, rybízovch, švestkových až po to z feijoa. Odjíždíme s mírně motající se hlavou, vybaveni asi třemi lahvemi vína a prosecca a já jsem vděčná člověku, který spojil dokonalé ovoce s dokonalým nápojem a vymyslel feijoové prosecco. Whakatane nás vítá krásným výhledem na oceán a kouřící sopečný ostrov White Island. Zbytek dne trávíme poflakováním u pláže a sledováním senzačního západu slunce a zelenkavých kopečků z místí vyhlídky.

 

 

Jediní dva turisti na cestě k vodopádům Tarawera Falls

 

   

Západ slunce u Whakatane Heads

Honesty box, samoobslužný stáneček s farmářskými produkty
 

7.5.-13.5. Kuchtění, procházky, nemoc

Stesk po domově zaháníme tradiční českou kuchyní – připravujeme si domácí hovězí gulášek s hrnkovým knedlíkem a jablečný štrůdl. Volné dny bez práce trávíme procházkami, hlavně do Redwoods parku a nad termálním parkem Te Puia. Podzim ve své plné síle obdivujeme v Tihiotonga Centennial Parku plném oveček a hlavně pestrobarevných javorů a jiných evropských druhů stromů, které září žlutými a sytě červenými barvami. Podle zbarvení a postupného opadávání listí se dá jednoduše odhalit, které druhy stromů jsou uměle nasazené z Evropy, a které ne – ty původní zůstávají celý rok zelené a na zimu listy neopadávají. Podzimní chladné počasí a časté lítání po venku na mě později doléhá a na týden odpadám s horečkami do postele.

 

      

Začínající podzim v Rotorua

 

14.5. Relax v Motion Entertainment

Dlouho očekávaný relaxační večer si užíváme ve Spa společně s Anet a Sigim a poté si plníme pupky v naší oblíbené thajské restauraci. Po jídle potřebujeme těla trošku protáhnout, a tak zkoušíme stylový minigolf v zábavním centru. Mistr světa ze mě nebude, skončila jsem z nás všech poslední, ale užili jsme si super večer plný zábavy.

   

 Česká delegace na minigolfu

 

20.5. Výlet do Otorohanga a nečekané přespání v autě u Natural Bridge

Co dnes? Volný den a odhodlání konečně spatřit ptáčka kiwiho nás vylákalo na výlet do městečka Otorohanga, kde se nachází Kiwi House and Native Bird Park, kde právě tyhle roztomilouše chovají, a tomu spoustu dalších zvířat a domorodého ptactva. Jelikož je kiwi vyloženě noční živočich, jeho výběh zahaluje černočerná tma s pár červenými světýlky, které jako jediné kiwimu nevadí. Po několika minutách zírání do tmy si konečně trochu přivykáme, ale vytouženého opeřence stále nevidíme. Až paní ošetřovatelka vyláká ptáčky z nor na několik chutných, kroutících se červíků. Větší atrakcí pro nás nakonec představovují obří úhoři. Když říkám obří, tak si představte délku dva metry a průměr přes deset centimetrů. Macci! A dokonce jsme si je mohli zkusit krmit z ruky! Já se teda bála o prsty a použila vidličku, takže sranda taky byla. Ještě se nám vůbec nechce domů a výlet si prodlužujeme cestou k městu Waitomo, proslulé obřími jeskyněmi plné svítících Glow worms. Pokračujeme ještě dál, až k přírodnímu skvostu Natural Bridge. Hned na začátku cesty se zhoupneme na ne úplně bezpečně vyhlížejícím lanovém mostě a už přicházíme k neuvěřitelnému jeskynnímu útvaru vytvořeném postupnou erozí říčky pod jeskyní. Vyhlídková trasa se pro nás stává nedokončitelnou kvůli stádu krav stojící přímo vprostřed stezky. Krásy kolem nás nakonec donutí rozhodnout se přenocovat zde v autě a náš výlet si tak o den protáhnout. Na stejnou stezku přes lanový most až ke kamennému tunelu podnikáme ještě jednou, ale za tmy, abychom mohli obdivovat tisíce zářících glow wormů nad hlavami. Po cestě zpět zažíváme překvápko a taky šok – do cesty se nám připletla obří vačice, která ale asi byla ve větším šoku, než my, a trvalo jí asi minutu, než před námi začala pádit přes strom a kopeček pryč, přičemž na nás po cestě nahoru stihla shodit několik klacků a vylekat nás tak ještě více.

   

Otorohanga a kiwi ptáčci všeho druhu

 

Obří úhoři a papoušci

 

 

   

Cestička mezi skalami k Natural Bridge

 

21.5. Západní pobřeží a černé pláže

Vrháme se dále směrem k západnímu pobřeží ostrova a s otevřenými pusami zíráme na okolní až neuvěřitelně tvarované a zelené kopečky, díky kterým si připadáme jako někde v Jurském Parku. Pár kochacích přestávek po cestě jako jeskyně Piripiri (ano, stejný název jako ty pálivé papričky), vodopád Marokopa Falls, a už vyhlížíme černé vulkanické pláže a bouřící oceán! Počasí nám moc nepřeje a při procházce po pláži Marokopa Beach mokneme až na kost. Při druhém pokusu si vychutnáváme výhledy na nádhernou pláž a vysoké červené útesy. Blížící se příliv nás vyhání z pláže a pokračujeme v cestě směrem jižně podél pobřeží.

 

Jeskyňáři v akci

 

 

Vodopády Marokopa Falls a okolní krajina

 

   

Nádherné černé vulkanické pláže Marokopa Beach

 

Samotná cesta dál po pobřeží (tak zapomenutá, že není ani na Google mapách), je opět úchvatná. Nahoru a hned zase dolů přes zelené kopečky plné ovcí a krav. Zastavujeme až u Tunnel Beach, kterou nám jako zajímavé místo doporučuje naše aplikace Camper Mate. Jedním slovem úžasné. Několik desítek metrů dlouhý tunel, vysekaný do skalnatého útesu, nás zavede až na černou pláž a naskýtá nám pohled na rozbouřený oceán, jako z National Geographic. Malá zajížďka rozhodně stála za to. Cesta dále na jih nás dovede až k Three Sisiters, obřím kamenným útvarům na pláži, obklopenými skalnatými útesy. V době našeho příjezdu zrovna nastává příliv, takže skály obdivujeme pouze z nedaleké vyhlídky, a nemůžeme přijít až těsně k nim. I tak se nám tu moc líbí, ale pomalu náš směr cesty otáčíme a pokračujeme krajinou jako ze světa fantazie, opět doprovázenou stovkami oveček a žádnými obyvateli, zpět směrem Rotorua.

   

Vstup na Tunnel Beach nám nachystal krásné překvapení - úžasný výhled na oceán

 

 

Vyhlídka na Three Sisters při přílivu

 

29.5. Procházka po Lakefront, Sulphur Point a městě, čaj u Vika

Dnešní „day off“ trávíme relaxační procházkou po oblíbených místech Rotoruy. Takže míříme na Lakefront Walk a kocháme se dlouhou vycházkou, lemující pobřeží jezera, až k Sulphur Point, doutnající a bublající části jezera, kde nás vítá vznášející se mrak páry a nepříjemný (ale pro nás vlastně už vcelku normální) zápach síry. Po návratu do centra se zastavujeme u Koňovýho šéfika Vika, který sem se svou manželkou přijel s Indie, na návštěvu, a jsme pohoštěni pravým indickým čajem s mlékem. Den zakončujeme kávičkou v Abracadabra Café.

 

Sulphur Point a výhledy na jezero Rotorua s ostrůvkem Mokoia uprostřed

 

 

Káva v Abracadabra připravená nejlepším baristou ve městě :)

 

5.6. Rainbow Springs Park

Na dnešní volno jsem naplánovala prohlídku místního přírodního parku Rainbow Springs, který se honosí titulem největší kiwi líhně na světě. Z hecu jsem dopředu napsala email, jestli bychom jako momentální obyvatelé města, a já jako zaměstnanec Polynesian Spa nemohla dostat třeba nějakou slevičku na vstupném (50 dolarů za jednoho je docela palba). Takovéto slevy pro místí, a ještě lépe pro zaměstnance velkých podniků v turismu tu holt frčí, tak proč to nezkusit. Takže nakonec ve středu ráno, sice za mírného deště, vcházíme do parku se vstupným pro oba zdarma, k tomu komentovanou prohlídku celým parkem, líhní pro kiwi a jízdou na tobogánu jako bonus k tomu. A ještě nás při vstupu přivítali jako vážené hosty, „to jsou ti ze Spa“! Líheň je super zajímavá, dozvídáme se ještě více informací o těch neuvěřitelně roztomilých a bohužel velmi ohrožených nelétavých ptáčcích kiwi. Taky obdivujeme snad největší pstruhy na světě, měřící k jednomu metru, přidrzlé papoušky a jiné domorodé novozélandské ptactvo. Třešinkou na závěr je jízda v super mini lodičkách po uměle vytvořeném potůčku. Vybaveni obřími pláštěnkami, takže vypadáme jako dva zmoklí mozkomoři, sedáme do loděk a vyrážíme vstříc dobrodružství. Na závěr nás vyveze speciální výtah (ano, výtah pro lodičky, to je úlet!) na obří skluzavku s přiléhavým jménem Big Splash. Po absolvování dvou jízd po sobě (paní u lodiček nás pustila, protože byl park téměř prázdný) usuzuji, že vůbec nepotřebuji k povzbuzení adrenalinu sjíždět divoké řeky na raftu nebo skákat z padáku, mě bohatě zvedla tepovku tahle „dětská jízda“ v lodičce po klouzačce dolů. Ale bylo to super!

 

Pstruzi v hejnu hladově krouží jako žraloci

Papouch útočí na paní průvodkyni

 

 

Ani deštivé počasí nám nezkazí radost z návštěvy parku a jízdy na loďce

 

Památeční fotografie s mým výrazem, který hovoří za vše

 

6.6. 10 let

Protože čas plyne rychle jako voda, dnešní den slavíme s Koníkem desetileté (!!!) výročí, co jsme spolu. Kde jinde na slavnostní véču, než do restaurace, kde Koňas pracuje, takže si nás v Abracadabra rozmazlují jako VIP hosty a jsme obdarování asi dvěma chody a drinkem k naší večeři navíc zdarma. A na závěr dne Xmeni v kině. I když asi taková bomba to nebyla, když Koňas celý film prospal. Asi únava po náročném úkolu požádat mě na naše výročí o ruku.

 

Dort ani romantická večeře nechyběla

 

17.6. Te Puia

Slev na turistické atrakce není nikdy dost, takže se vydáváme do termálního parku Te Puia, vyřídit rezidentskou kartičku, která nám má zajistit vstupy zdarma a spoustu dalším výhod. Jediné, co je k tomuto potřeba, je prokázat, že opravdu bydlíme zde v Rotorua, tedy mít nějaký „proof of adress“. Mě uznávají doklad od balíku, který jsem si nechala poslat na své jméno. U Koňase to byla trošku ostuda, protože jediná zásilka, která mu kdy došla, byla pokuta od policie za překročení rychlosti - ale co, lejstro uznáno a jdeme na komentovanou prohlídku Te Puia, centra novozélandské Maorské kultury a geotermálních úkazů. Jelikož jsme v hlavním městě termálních aktivit už nějaký ten pátek, tak nás prohlídka až tak nezaujme, ale i tak si vyslechneme poutavé povídání o životě Maorů, místních gejzírech a dokonce máme příležitost vidět kiwi ptáčky, které tu chovají. Největší gejzír v centu parku stíháme při jeho největší aktivitě, kdy vařící voda a pára o teplotě kolem dvě stě stupňů dosahuje výšku několika desítek metrů. Co se nám velmi líbilo, bylo nahlédnutí do místí Maorské řezbářské školy, kde se z generace na generaci předávají vědomosti a dovednosti o tradiční Maorské výzdobě a architektuře.

 

Typická ukázka Maorské architektury a foto z dílny, kde vznikla

 

   

Vstup do parku a pohled na největší gejzír chrlící vroucí vodu

  

18.6. Maketu, nadšení rybáři a Mount Maunganui

Touha udělat si výlet k oceánu nás zavede do vesničky Maketu, proslavené výrobou horkých slaných koláčů, které místí naprosto zbožňují. Po procházce po nádherné kamenité pláži popojíždíme dál na sever, do oblíbené Mount Maunganui, kde dostáváme geniální nápad, vyzkoušet rybářský prut, koupený a složený v autě už několik měsíců. Na Novém Zélandu je rybaření na moři, až na některá speciální místa, povolen bez jakéhokoliv rybářského oprávnění. Stačí jen dbát na správnou etiku u vody, chovat se k rybám s citem a dodržovat minimální povolené míry u určitých druhů ryb. Vrháme se na sbírání mušlí a rozbíjení lastur, abychom z nich dostali jenom „masíčko“, po kterém prý ryby šílí. Na první záběry jsme vůbec nemuseli čekat dlouho. Spíše řečeno, nástraha vždy ani nestihla pořádně klesnout, a už s ní nějaká rybka odplouvala v tlamě. Naší nevýhodou byla špatně zvolená velikost háčku na místní malé rybky, takže první úlovek přišel až po pár minutách a několika zaseknutí na prázdno. Radost z první vylovené ryby je nepopsatelná! Jako malé dítě se raduji z každé vylovené minirybky. Hned na začátku se mi podaří vytáhnout jednu krásnou „pipe fish“, rybu s neuvěřitelně protáhlou a špičatou hlavou, která je příbuzná mořskému koníkovi. No a od té doby tahám jen jediný druh – nenasytnou a otravnou „spotty“, velmi podobnou našemu okounovi s ostrou hřbetní ploutví. Dnes mají rybky štěstí, řídíme se pravidlem chyť a pusť, ale příště se lépe vybavím, a ryby třeste se! Po romantickém obědě, ukuchtěném z konzerv na plynovém vařiči na pláži vyrážíme obdivovat západ slunce z vrcholku sopky Mount Maunganui. Scenérie seshora je fantastická, ale jakmile sluníčko zaleze za obzor, zima nás rychle žene zpátky dolů a do auta.

 

Kamenitá pláž v Maketu

 

 

Rybář roku pod Mount Maunganui

 

     

Zapadající sluníčko nejprve z pláže a po chvíli i z vrcholku Mount

 

24.6. Výlet kolem východního pobřeží startuje

Dlouho plánovaný výlet na nejvýchodnější část celého Nového Zélandu je tady, a plně naloženým autem vyrážíme v brzkých ranních hodinách směr Napier. Po cestě dlouhé více než dvěstě kilometrů hledíme na obrovitánské zasněžené vrcholky hor národního parku Tongariro, které nám oznamují zahájení lyžařské sezóny v horách. Dnes ale hory míjíme a pokračujeme směrem k pobřeží. Napier je okouzlující přístavní městečko, vyhlášené svým „art deco“. Po zhlédnutí celého zálivu z Pefume point a velkého přístavu z vyhlídky Bluff Hill Lookout, se kocháme krásnou architekturou, výhledy na moře z proskleného mola a vychutnáváme celkovou atmosféru v místní kavárně.

       

Napier nás uchvátil - ať už samotné centrum města, jeho památky nebo pobřeží

 

Za mírného deštíku se vydáváme ještě kousek jižněji přes Hastings na nádherný vrcholek v oblasti Tuki Tuki, a tím je Ta Mata Peak, ze kterého máme neuvěřitelně nádherný 360 stupňový rozhled po celé oblasti. Vracíme se zpátky přes Napier severně směr dnešní ubytování. Zimní počasí a západ slunce kolem páté večer moc nepřeje dlouhému cestování, ale i tak ještě po cestě stíháme vyskočit z auta a omrknout krásné vodopády při procházení Tangoio Falls Scenic Reserve Track. Už po cestě do naší chatičky na farmě, objednané přes AirBnB tušíme, že nás čeká speciální zážitek. Po půl hodinové cestě na vrcholky kopců, v krajině, kde jsou široko daleko kolem nás jen obří stáda ovcí a jinak ani živáčka, dorazíme za tmy do kouzelné osamělé chatky, kterou máme jen sami pro sebe. Obrovský otevřený krb, vyhřívané přikrývky v posteli, jídlo z konzervy a záplava oldschoolových DVD – skvělý večer.

 

Te Mata Peak s úchvatnými výhledy

 

   

Vodopády Tangoio Falls a večerní pohodička u krbu

 

25.6. Shine Falls, Wairoa, jeskyně Mangaone, Gisborne a Tolaga Bay

Po senzační snídani venku, s výhledem na ovečky a zelenkavé kopce kolem nás, popojedeme na nedaleké vodopády Shine Falls. Po trase hustým lesem napínáme oči a snažíme se zahlédnout kiwi ptáčka v divoké přírodě, který se zde, jak nám cedulka napovídá, hojně vyskytuje. Dneska máme smůlu, z velké části, proto, že je kiwi noční zvíře, a tak se alespoň spokojíme s krásnými Shine Falls, měřícími téměř šedesát metrů! Ze samotné jízdy autem zpátky z kopců do civilizace máme díky dechberoucím výhledům kolem taky pěkný zážitek. Po cestě nám uskakují krávy, ovce a kozy  přímo ze silnice a jen sem tam se v kopci mihne osamělý farmářský domek.

 

Naše chatička uprostřed ničeho a cesta k vodopádům

 

 

Zářivé Shine Falls

 

Po další asi stovce kilometrů podél pobřeží teprve začíná pravý adrenalin. Průzkum jeskyní! Mangaone Caves Track je krátký strmý trek, opět mezi ovečkami a kravami, s pokladem na konci. Volně přístupnými jeskyněmi s dvěma dlouhými tunely a žebříčky. Po vstupu ihned chápeme, proč se doporučuje nošení ochranné helmy a čelovky. Chodbičky jsou místy tak úzké, že se dají prolézt pouze na 4x4. Ale zážitek parádní, kdy se člověk dostane sám do takových jeskyní, plných obřích stalaktitů a jiných útvarů a taky obřích pavouků, které jsem se snažila ignorovat. Jako dva čuníci, obalení bahnem ze dna jeskyně a celí bílí od toho, jak jsme se protahovali tunely, pokračujeme v cestě do Gisborne. Tohle město nás popravdě moc nenadchlo, a tak spíše jen projíždíme skrz a poté obdivujeme celý záliv Poverty Bay z hezké vyhlídky Titirangi Domain.

 

Trek k jeskyním plný bečících oveček a krásných výhledů po okolních pastvinách

 

   

Jedinečný zážitek v tunelech jeskyně Mangaone Caves

 

Hurá, dalších šedesát kilometrů autem a konečně nás vítá Tolaga Bay, kde dnes máme přenocovat. Sice za skoro tmy, ale i tak se ještě rozhodneme projít po Tolaga Bay Wharf, historickém, neuvěřitelných 600 metrů dlouhém molu. Obří vlny tříštící se o skalnaté úseky, slunce mizící za obzorem a samotný fakt, že jsme půl kilometru na širém moři na konci mola bez zábradlí po tmě, dodávají nevěřitelnou, a taky trochu strašidelnou atmosféru. Zpátky na velmi starém hotelu (další den se od majitelky dozvídáme, že má kolem 130 let), který zdaleka nesplnil naše očekávání, rychle zbaštíme večeři „co auto dalo“ a příjemně unavení se zavrtáme, jak jinak, než do elektricky vyhřívaných dek.

 

26.6. Cook´s Cove Walkway, maják na East Cape a stovky kilometrů zpátky domů

Ráno si znovu střihneme procházku na molo, tentokráte s jasným výhledem po okolních útesech a klidném zálivu. Vydáváme se ještě na krátký trek po trase ke Cooks Cove, což je místo, na které poprvé zakotvil kapitán Cook při své první objevné cestě do této země. Adrenalinová trasa vede výběhem mezi desítkami krav, které, jak se mě snaží Koňas uklidňovat, ze mě určitě mají větší strach než já z nich, o čemž ale pochybuju.  Adrenalinová jízda ale pokračuje, a to po pár stovkách kilometrů dále směrem k nejvýchodnějšímu bodu celého Zélandu, a tedy celé pomyslné mapy světa, East Cape. Drolící se útesy pod autem a cesta necesta nás dovede k vytouženému majáku, vyběhneme nekonečné schody (bylo jich 800) kolem několika pasoucích se koníků, a už nasáváme čerstvý slaný vzduch a vyhlížíme okraj světa, protože zde končí všechny mapy. Dnes už nás čeká jen dlouhatánská, asi třísetkilometrová cesta domů, kterou si zpříjemňujeme nákupem Manuka Honey medu a kávy v Manuka Honey Shopu po cestě. Na západ slunce zastavujeme na pláži, kde se bavíme hrajícím si tuleněm, točící se ve vlnách a den zakončujeme horkou koupelí v Polynesian spa.

  . 

 Neuvěřitelných 600m dlouhé molo Tolaga Bay Wharf a jeskyně Cook's Cove

 

. 

Trasa k East Cape je plná koní, ovcí, koní a tuleňů po cestě

 

. . 

Konečně vytoužený maják a za ním už jen okraj světa, protože tady končí všechny mapy

Luxusní západ slunce po cestě do Rotorua

 

8.7. Hamilton, Bridal Veil Waterfall, Raglan

Mezi posledními pár místy v okolí Rotorua, která jsme ještě nenavštívili, patří město Hamilton, proslulé svými obřími zahradami. Z naší původní představy o nudných zahradních parcích, pár keřících s růžemi a rybníčku s kavárnou se nakonec vyklube úchvatná podívaná a několikahodinové proplétání se obřím areálem plným ukázkami zahrad a parčíků z celého světa. Sotva ujdeme pár kroků, procházíme se dokonale upravenou zahradou z Japonska, hned zase orientální Indie, starověké Řecko, Čína, Anglie, a nechyběla ani ukázka novodobých zahrad a Maorské kultury.

     

Hamilton Gardens - ukázky zahrad ze všech koutů světa

 

Vyčerpání několikakilometrovým pomalým pochodem a nasyceni kulturou na hodně dlouhou dobu dopředu, si vyhlídneme útulnou kavárnu v centru na osvěžení a letmo se projdeme po městě. Času máme na dnešní cestování do setmění ještě dost, takže sedáme do auta směr západní pobřeží ostrova. První zastávku volíme u Bridal Veil Falls - v překladu nevěstin závoj - neuvěřitelně nádherných vysokánských vodopádů s překrásnou krajinou kolem.  A to už jsme jen pár kilometrů od pobřežního města Raglan, známou novozélandskou mekkou pro všechny nadšence surfování. K výhledům na sopečné černé pláže nám dodává kouzlo pohádková dvojitá duha, která se nad námi díky mírnému dešti vyjasnila. Mírný deštík se bohužel vzápětí mění v protivný vytrvalý liják a provází nás celou noční cestu domů.

  

 

Bridal Veil Falls, pod námi stometrová propast!

 

 

Pobřeží města Raglan

 

20.7. Maori All Blacks vs Fiji

A je to tady náš první rugby zápas v životě! Tedy samozřejmě jako diváci, na tenhle brutální sport by mě nikdo jako hráče nedostal. Asi týden před zápasem pravidelně u televize studujeme pravidla hry a instruktážní videa na Youtube, abychom mezi fanoušky na tribuně nevypadali jako úplní vidláci. Pár dní před utkáním máme dokonce možnost jít se podívat na trénink obou družstev, novozélandského i fijijského a neodoláme nakouknout, jak takový trénink vypadá. Shrnula bych to tak, že drsně. Ani náhodou to není hra pro měkoty, natož hérečky jako je většina fotbalistů.. Samotný zápas doprovází silné emoce, bujaré fandění a překvapení, kolik se mezi námi schovává fanoušků Fiji – stadion je barevně rozdělený zhruba půl napůl na modrou a černou barvu. Popravdě z celé akce se nám asi stejně nejvíce líbil úvodní tanec Haku od All Blacks, ale samozřejmě i to, že Maori All Blacks vyhráli!

   

Fanoušci All Blacks

 

Další dny a týdny pořádně mákneme v práci, abychom našetřili co se dá, na naši nadcházející zaslouženou dovolenou, kterou jsme se rozhodli, že si dopřejeme. V srpnu nás čeká tří a půl týdenní relax v tropických rájích na ostrovech Rarotonga, Fiji a Samoa. Spolu s tímto rozhodnutím přišlo i další, a to po návratu z cest opustit naši milovanou Rotorua. Takže po delším pátrání jsme si vyhlídli náš nový domov, a to horskou vesnici Hanmer Springs na jižním ostrově, kam se po dovolené přesuneme. Proč právě tohle místo? Kvůli cestování po jižním ostrově, práci, kterou nám oběma nabídli v místních lázních a podmínkám, které nám při Skype pohovoru nabídli, a hlavně nás láká krásné horské prostředí, které tam na nás čeká. A ještě jeden spoiler - na dovolené na Samoa jsme se rozhodli nechat si "vystrojit" typickou Samojskou svatbu. Takže z dovolené přiletíme už jako manželé Koňaříkovi.

Naše poslední koupel v Polynesian Spa

 

Pohlednice domů ze Samoy byly pro rodinu plné překvapení

 

22.7.-29.7. Loučení a odjezd

Náš poslední týden v Rotorua se nese v nostalgickém duchu plný rozlučkových obědů a večeří v Abracadabra s našima holkama, překvápkový oběd s kolegy v Polynesian Spa. Den před odjezdem dáváme spolubydlícím malý dáreček na rozloučenou, sestávající z kokyn, vína a tuny hraček a dobrot pro zvířata, mimo jiné i obří škrabadlo pro kočky. Holky jsou tak zaskočeny, že se vytáčí na patě se slovy, že jsou hned zpět a asi za hodinku se vracejí s úsměvem, že pro nás mají taky dárek. Se spadlou čelistí ohromením, si celí naměkko nasazujeme přívěsek na krk, vybroušený ze zeleného kamene  Jade, nebo také Greenstone. Později jsme obeznámeni s faktem, že když Maor obdaruje někoho blízkého tímto kamenem, znamená to pro ně obrovské přátelské pouto, stejně silné jako rodinné, protože Jade je pro ně neuvěřitelně posvátný a mnohem cennější, než třeba zlato. Ale my bychom si toho vážili úplně stejně hluboce, i kdyby to byl věneček z pampelišek. Náladu nám později během dne kazí taková malá katastrofa – při pokusu o nastartování auta se s námi odmítá bavit a ani neškytne. S hrůzou zjišťujeme, že nám odešel startér a dle slov mechanika nevíme, zda stihne do zítřka dorazit nový. Trošku prekérní situace, když nám za dva dny odlítá letadlo z Aucklandu na dovolenou. Naštěstí, v den odjezdu kolem páté odpoledne je auto ready, my ho co nejrychleji naložíme všemi našimi potřebnými i nepotřenými věcmi, co jsme za posledního půlroku nashromáždili a po slzavém rozloučení se s Bron vyrážíme ve večerních hodinách za doprovodu Kylie do Aucklandu k její sestře Cheryl, kde máme domluvený nocleh. Na druhý den celí natěšení nasedáme do letadla směr Rarotonga, hlavní ostrov Cookových ostrovů a naše tropické dobrodružství může začít..

   

Jedna kapitola končí, druhá začíná

 

31.7.-11.8. Rarotonga

Pouhé necelé čtyři hodinky letu zpátky v čase – díky přeskočení časového pásma se rázem vracíme zpět na 30. července večer. Do hlavního města Rarotongy (a vlastně jediného opravdického města na celém ostrově), jímž je Avarua,  přilétáme ve večerních hodinách za tmy. Dle turistického průvodce se vlastně veškeré přílety a odlety uskutečňují pouze za tmy a v nočních hodinách, a to prý z důvodu extrémně krátké přistávací dráhy, takže aby z toho turisté strachy nezešíleli. Jestli je to pravda, tak děkuji, že tam ta tma byla. První krok z letadla roztáváme blahem. Teplo! Tedy přímo horká vlna, nás fackuje během prvních metrů a my si nadšeně užíváme přechod ze studeného a deštivého Zélandu do léta. Po usilovném hledání autobusové dopravy po výstupu z letiště zjišťujeme, že poslední bus jel před několika hodinami, oslovujeme nadšeného taxikáře a vydáváme se hledat naše AirBnb ubytování doprostřed džungle, bez adresy, jen s puntíkem v mapě. První momenty a pocity z cesty – tma jako v pytli, neexistující veřejné osvětlení, jízda vlevo jako na Zélandu, řidiči příšerní, kolem chrčí neosvětlené mopedy, cesta ála česká dálnice, takže samajama a než dojedeme po polňačce k domnělému místu bydliště, máme všechny údy řádně protřepány. Ochotný taxikář vyskakuje z auta a ptá se místní panímámy na naše ubytování, a ta ukazuje na zarostlou travnatou cestou s obrovskými výmoly někam do tmy. Taxikář hrdinsky pokračuje v cestě a přiváží nás doslova k domovním dveřím našeho domu, kde nás nadšeně a hlasitě zdraví šest psů a majitelé, kteří nás vřele vítají a zavedou na naše samostatné ubytování. Nevybaveni ničím jiným, než pár mysli tyčinkami utíkáme do místního obchůdku u cesty koupit něco k večeři a snídani a dát na vědomí rodině, že jsme v pořádku a vcelku dorazili na místo. K internetu se zde člověk dostane pouze na určených místech s Wifi hotspoty, kterých je jen pár na celém ostrově, a ještě k tomu všechna odebraná data musí mít předplacená. Večeříme instantní polévku a chuť si spravujeme překvapením v lednici – čerstvou papájou. Na verandě nasloucháme novým zvukům, nasáváme neznámé vůně a nemůžeme se dočkat rána, až se ráno pořádně rozhlédneme kolem.

 

Kia Orana - místní pozdrav

Hlavní ulice Rarotongy. Stejně jako na Zélandu, se zde jezdí vlevo.

 

 

Pár kroků směrem do nitra ostrova - džungle jako z Jurského parku, naopak pár kroků na opačnou stranu - a před vámi pláže jako z pohádky.

 

Obrázek jako z National Geographic - kolem nás banány, papáje, rozlehlé stromy s liánami a pro nás další neznámé tropické plodiny. Hned ze začátku jsme poučeni o nebezpečí kokosových palem - za žádnou cestu nechodit pod nimi, pokud nechceme ránu kokosem na kokos.

    

Zleva banánovník, papájovník a výhled na džungli z našeho okna

 

Čas strávený na tomto v obvodě třiceti kilometrovém ostrově, jsme se rozhodli rozdělit do třech různých ubytování, abychom prozkoumali všechna jeho zákoutí. Naším jednoznačným favoritem se stalo západní pobřeží, se svými dokonalými plážemi s bílým pískem, kde můžete celé večery trávit lehárem u moře s výhledem na západ slunce, plujícími velrybami pár desítek metrů před vámi a popíjením chlazeného drinku, za zpěvu domorodých písní v blízkém resortu. Takhle nějak jsme v podstatě trávili téměř každý večer na ostrově. A ty neuvěřitelné západy slunce, na ty nikdy nezapomenu.

     

Západy slunce jsou s drinkem v ruce hned kouzelnější 

 

Co se týká zvířectva , po celou dobu našeho pobytu s námi postupně tráví čas nesčetné množství místních potulných psů, kterých je ostrov doslova přeplněn. Naštěstí jsou hodní a mírumilovní, takže s námi většinou lenoší na pláži, nebo dokonce plavou v oceánu. Dalším početným obyvatelem ostrova jsou všudypřítomní kohouti, kteří se nebojí pochluit svým hlasitým projevem nejen přes den, ale i po celou noc, a to nejméně v hodinových intervalech. Pro nás dalším překvapením byli roztomilí gekoni, kteří se vyskytovali nejen venku, ale převážně vevnitř v místnostech, takže každovečerní rituál zahrnoval nejen vykuřování komárů speciálními svíčkami, ale také nahánění gekonů po smetákem po stropě. Paní domácí si z nás jednou dělala srandu, že prý nesmíme spát s otevřenou pusou, že by se nám v noci mohl gekon vykadit do pusy. Ještěže spávám na břichu. Domácím mazlíčkem číslo jedna ale pro místní překvapivě nejsou psi, nýbrž prasata, kterých měla průměrná rodina přinejmenším pět až deset, rozmístěných kolem domu, a slouží především jako požírači spadaných nezralých kokosů. Šok nám jednoho horkého večera připravili také obří netopýři, naštěstí neškodní Fruit Bats, kteří přes den spí zavěšení na palmách, a až při procházení se hlouběji v džungli za soumraku nám začali nečekaně přelétat nad hlavami.

      Rarotonga a zvířectvo - gekon do každé domácnosti, pes a čuník, kam se podíváš

 

Ostrov je protkán několika překrásnými treky, nejznámější a nejdelší vede ze samého severu ostrova na jih hustou džunglí a doporučuje se absolovovat ho s průvodcem a ostrou mačetou. My volíme kratší a méně náročný Raemaru Heights, kteý se ale v šíleném horku a vlhku stává docela svízelnou túrou džunglí i s trochou horolezení jako bonus. Odměnou je úchvatný 360 stupňpvý výhled na celý ostrov, odkud vidíme i v dálce v moři kolem plující velryby.

          

Lana, skály, džungle a obrovské horko, ale nic nás nezastaví

Výhledy jako z říše snů

 

Jelikož si díky místní hektické dopravě netroufáme na mopedy, půjčujeme si zbaběle alespoň obyčejná horská kola na krátké rychlé přesuny po ostrově. Hlavní město (respektive vesnice) je plná sympatických kaváren, trhů s místními čerstvými plodinami a obchůdkami se suvenýry. Na doporučení zkoušíme místní pivovar a díky tropickému vedru a poměrně rychle vypitému zaltavému moku si vlastně ani nepamatujeme několika kilometrovou cestu zpátky domů.

 

Projíždění ulic s krajinou k nezaplacení

 

 

Relax u místího pivovaru a afterparty v oblíbeném rezortu

 

V nedaleké vesničce Muri probíhá několikrát do týdne tradiční místní market Muri Night Market, plný naprosto skvělých tradičních jídel, nápojů a všelijakých jiných pochutin. Nasáváme opojné vůně, hudbu a samozřejmě uspokojujeme chuťové pohárky mořskými plody, čerstvým kokosovým mlékem a božskými dezerty. Místní specialitou číslo jedna je pokrm ze syrové ryby nakrájené na kostičky, zalité kokosovým mlékem, trochou majonézy a koření, nazývaný Hoki. Nikdy jsem nic tak lahodného nejedla! Jako dezerty jsou populární zvláštní sladké pudinky z dýně, taro kořene, nebo papáje zalité opět kokosovým mlékem - taktéž výborné. Úplně nejlepší osvěžení, jaké si můžete přát, je vychlazený, čerstvě rozseklý kokosový ořech s brčkem na pití, který místní nabízejí v malých stancích poblíž cest a jejich návštěvě se prostě nedá odolat.

   

Nevíme, co vyzkoušet dříve - dezerty, mořské plody, kokosový ořech, čerstvé ovoce, a pto jistotu den zakončujeme oblíbenými drinky se sledování, západu slunce

 

Koupání a potápění bylo na Rarotonze naprosto jedinečné, a to hlavně na západním pobřeží. Přesněji řečeno šnorchlování, jelikož je ostrov obehnaný korálovým útesem, máte v podstatě o zábavu postaráno a kochačka všemi postavičkami z filmu Hledá se Nemo je zaručená. Hleděním na mořské dno trávíme nejedno odpoledne a večery jak jinak, než natíráním spálených zad.

     

Pozorováním podmořského života jsme trávili každý den!

 

Nejvíce proslulá je pláž Muri Beach na jižním pobřeží, kde nás ale při její návštěvě odrazovaly davy turistů a předražené ceny v plážových rezortech. Z této pláže jsme si při odlivu nedokázali odepřít alespoň přeplavání na blízký ostrůvek a nerušenou procházku po něm.

   

Muri Beach s malými ostrůvky na dosah

Tradiční odpolední relax u karet, dobrého drinku a sledování velryb

 

Hlavní dopravu, jako jsem psala výše, tvoří hlavně skútry a "trucky", vozící veškeré pasažéry zásadně na korbě vzadu. Tuhle čest jsme jako turisté měli taky, když jsme si to pěšky šlapali několik kilometrů po asfaltce a místnímu pánovi nás bylo líto a zdarma nás svezl do města. Na ostrově funguje také autobusová doprava, a to pozor - autobus číslo jedna jezdí v hodinových intervalech po ostrově proti směru hodinových ručiček, číslo dva ve směru. Po pár dnech jsme ale zjistili, že jízdní řád v podstatě neexistuje a člověk prostě musí pěšky vyrazit a prostě doufat, že v brzké době pojede kolem autobus, který si stopnete. A nepsané pravidlo číslo jedna je, že turisté ze záhadných důvodu platí za jízdenku mnohem více než místní.

 

Nákladní část aut slouží na Rarotonze zásadně k převozu pasažérů, jak jsme sami zažili na vlastní kůži

 

Poslední večer před odletem do Aucklandu si užíváme v rezortu Edgewater Resort koupačkou, šnorchlováním a hlavně obří žranicí ve stylu "all you can eat" a na závěr shlédnutím tradiční Island Night. V rámci kulturního představení jsme ohromeni historií Rarotongy a Zélandu, tancem pohledných tanečnic a vystoupením ostrovních bojovníků. Pozdním autobusem odjíždíme na letiště chytit naše letadlo, které odlétá ve dvě ráno a smutní, že kus dobrodružství končí, odlétáme zpět na Zéland. Naštěstí jen pro to, abychom v jeho největším městě přespali jednu noc a nasedli na jiné letadlo, tentokrát směr Samoa.

   

Závěrečný, do posledního momentu nabitý poslední den na Rarotonze, plný potápění, dobrého pití a jídla a kultury

 

13.8.-19.8. Samoa

První mezipřistání nás čeká na ostrově Fiji spolu s přespáním v nedalekém rezortu do dalšího dne, kdy nám odlétá druhé letadlo už přímo na Samou. První dojmy z hlavního města Fiji - při pohledu z okénka auta na okolí, takhle tedy rozhodně nevypadá vaše vysněná destinace. Obří hromady odpadků podél silnic, zchátralé budovy a hloučky pofidérně vyhlížejících domorodců na ulicích působily poměrně odpuzujícím dojmem. Kvalita našeho rezortu neodpovídala ceně, takže ke spánku uleháme se smíšenými pocity. Ubytovaní jsme v beach fale, což je malá chatička hnedka u pláže, ale vybavená vším potřebným, hlavně obřími moskytiérami. Jako suvenýr z ostrovů bychom si neradi přivezli horečku Dengue, kterou přenášejí právě otravní komáři. Další ráno, už v lepší náladě, nasáváme slaný vzduch při procházce po pláži a hurá na letiště směr Samoa.

 

Pohled z letadla, který hladí na duši

Moskytiéra kolem postele je nutnost, pokud nechete být do rána samý štípanec

 

 

Přes noc nejsou na Fidži pláže okupované turisty, ale obřími žábami

Ranní výhled na oceán

 

Po necelých dvou hodinkách letu z Nadi přistáváme na nejkrásnějším letišti, co jsme kdy viděli, Faleolo, v hlavním městě Apia. A od tohoto momentu se z nás stávají velevážení hosté Resortu Le Vasa, a jako nadcházející svatebčany si nás zaměstnanci náležitě rozmazlují. Nejvíce nás dostal osobní šofér z letiště do rezortu, přičemž nám po cestě z kazety v  autorádiu pouštěl tradiční Samojské love songy a vysvětloval, nám že zpívají o dvou milencích a lásce, a že to pouští na počest naší svatby, jo, a taky mi poprvé v životě někdo řekl "madam". No to bude zajímavá dovolená!

 

Faleolo, letiště v Apii na Samoe

Výhled z Beach Fale

 

 

Z našeho ubytování v rezortu Le Vasa jsme unešeni!

 

Rezort, ve kterém strávíme celý pobyt na Samoe, je...no, shodli jsme se oba, že na nás dva až moc luxusní! Naprosto nádherné zázemí, vlastní pláž, bazén, restaurace s barem a nejlepšími drinky na večerní popíjení, vlastní fale s výhledem na oceán, takže přímo z postele můžeme pozorovat východ slunce - prostě si představte ty nejlákavější fotografie z cestovního katalogu, a takhle nějak to zde vypadalo. A taky že jsme si ten večerní drink u západu slunce pořádně vychutnali. Pro šťouraly, cena naší fale za jednu noc se snídaní pro oba včetně, vyšla cenově na 270 Samojských Tala, což je zhruba 165 novozélandských dolarů, takže přibližně dva a půl tisíce Kč na noc. Věřte mi, po (téměř) roce života, cestování a pracování na Novém Zélandu, by vám ta cena přišla příjemná. A navíc si ten zážitek podle Koňase stoprocentně zasloužíme!

      

Plníme si sny!

 

První den se vydáváme člunem na výlet po sousedním ostrově Manono Island, který je tak malý, že pěšky ho člověk obejde snad za půl hodinky. Nejsou na něm vlastně žádná auta, kola, ani pořádné cesty, jen pár kostelů, jedna škola a fale bez stěn, takže místní spí na podlaze, pouze kryti střechou. Pro ženy je zásadní nosit tradiční oděv a mít dostatečně zahalené nohy pod kolena. Také holá ramena jsou pro místní urážkou. Vybavena sarongem (tradičním šátkem) kolem pasu, spolu s paní průvodkyní, která na tomto ostrově vyrostla, se vydáváme obdivovat místní faunu a floru, výhledy na oceán a také zakusit šnorchlování mezi přilehlými korály.

 

Hlavní ulice, respektive stezka, vedoucí dokola ostrova Manono

 

 

Na ostrově jedině se zahalenými koleny!

Odvoz a doprovod na ostrov a zpět

 

    

Dětem zrovna skončila výuka ve škole a ostýchavě pokukují po nás turistech

Ostrovní fale - to není odpočinková chata pro relax s kafíčkem, ale chudobné obydlí místních

 

Po příjemné jízdě ve vlnách zpátky na hlavní ostrov, trávíme zbytek večera, jak jinak, než posedáváním na pláži s drinkem v ruce a obdivováním místní kultury při poslouchání domorodé hudby, sledování tance a ukázkách tradičního zpracování kokosového ořechu místními.

 

Samojské taneční pohyby mají hodně rysů společných s tanci na Rarotonze, ale přesto mají své jedinečné kouzlo

 

16.8. Den D - ženich a nevěsta

Doma v Česku jsme zažili už spoustu svateb jako svatebčané, takže víme, kolik starostí, příprav a chystání taková událost vyžaduje. Náš svatební den, vypadall následovně: ráno šnorchlování v moři, několikahodinová koupačka a opalovačka, jako by se nechumelilo, dále lehký obídek, kávička a karty. Kolem druhé odpoledne rozhoduji, že by bylo vhodné se alespoň osprchovat a trochu nachystat. Příčemž do naší fale vtrhne nervózní majitelka rezortu, vyhazuje Koňase, ať se jde chystat jinam, že tady se bude přece připravovat nevěsta. Makeup ala řasenka a pudr mi zabral pět minut, s vlasy mi pomohla děvčata a připravila nádherny věnec do vlasů a překrásnou svatební kytici z místního tropického kvítí, na ženicha čekal tradiční samojský květinový věnec kolem krku - ula. Cesta k "oltáři", což byl nádherný, palmovo květinový oblouk na pláži, proběhla za asistence samojského válečníka a za zvuků troubení na tradiční obří mušli.

 

My dva nikdy nešli tak úplně s davem, a podle toho také vypadala naše vysněná svatba

 

Proslov samojské ženy, jež nás oddávala, byl jako vystřižený z komediálního filmu. Ani jeden jsme vlastně moc nedávali pozor, co vlastně říká, jen jsme napjatě čekali, abychom neprošvihli tu nejdůležitější část s " I do", zatímco ostatní přihlížející dávno dojetím ronili slzy a my místo toho zaujatě pozorovali pobíhající kraby po pláži. Tomu ale předcházelo čtení vows, manželských slibů, které jsme si předem velice důkladně (chápej odpoledne během vypití kávy) připravili. Při jejich čtení jsme rozhodně nebrečeli, jenom nám oběma nejspíš nafoukal písek do očí, opravdu záhada. Už chybí jenom výměna náramků, protože prstýnky přece nejsou in, a pusa na stvrzení, a k velké radosti všech se spouští lehký tropický deštík. Radosti z toho důvodu, že podle místních déšť v den svatby znamená opravdové požehnání a štěstí do manželství!

 

Za doprovodu Samojského válečníka a s osvěžujícím "požehnáním" z nebe na závěr

 

Zbytek dne probíhá podobně jako jakákoliv jiná svatba - tuna jídla, dobrého pití a spousta tance až do noci. Největší úspěch u místních jsme sklidili zatančením valčíku a polky a po celý zbytek večera nás považovali za naprosto profesionální tanečníky, neboť tyhle tance tady nikdo nezná. Odměnou byl skvělý dortík jen pro nás dva, tuna jídla z mořských plodů, šumivé víno ze stříbrných pohárů a protančení celého večera bosky po štěrku (čehož jsem na druhý den s pychýři na chodidlech litovala) a hlavně nezapomenutelné zážitky po zbytek života.

       

Bylo všechno, co ke správné svatbě náleží - tanec, dort, přípitek, stůl plný jídla a pití. Jen trochu netradičně.

 

17.8. Giant Clams

Po tropické snídani, složené z nakrájeného cizokrajného ovoce, z nichž většinu jsme nikdy nebyli schopni rozpoznat, a ostrovní snídaňové kaše z rozmixovaného ovoce, rýže a kokosového mléka, se vydáváme vstříc novým zážitkům.

 

Naše typická snídaně a večeře

 

S cílem vypotit včerejší kalorie se střemhlav vrháme na pěší několika kilometrový pochod podél pobřeží ostrova s cílem zkusit šnorchlování mezi obřími škeblemi, Giant Clamps, tedy zévami obrovskými, což jsou největší mlži na světě. Naštěstí nás během cesty míjí místní autobus, a tak si ho neváháme stopnout. Plni naděje, že nás doveze až do cílové destinace, si užíváme jízdu v tomto netradičním, pestrobarevném, a samojskou hudbou řvoucím autobuse, postaveném v podstatě ze dřeva s důmyslným systémem signalizace řidiči, že chcete vystupovat. K našemu nemilému překvapení nás řidič vyhazuje z autobusu se slovy, že dál je cesta tak hrozná, že tudy nikdo nejezdí.

 

Jízda v autobuse na Samoe obnáší určitá pravidla, která je dobrá si zjistit předem. Neprovdané ženy musí sedět spolu, turisté a návštěvníci, ale také staří lidé musí sedět co nejvíce vepředu autobusu, zatímco místní mazáci sedají co nejvíce dozadu vozidla. Pokud je autobus plný, bude vám zdvořile nabídnut klíd některého ze spolucestujících, a bylo by velikou nezdvořilostí tuto nabídku odmítnout. Chcete vystoupit? Zatáhnout za provázek u stropu, zazvoní zvonek u řidiče a kdekoliv vám zastaví. Teprve při vystupování se platí jízdné, podle toho, jak dlouho jste v autobuse byli.

 

Vzhůru pěšky do kopce plného výmolů a plných kaluží, jelikož se ke všemu ještě spustil déšť. S námahou, v extrémním horku a vlhku, po přebrodění jedné řeky valící se přes cestu, konečně nacházíme cílovou destinaci, za 10 tala zaplatíme turistickou přirážku, že můžeme jít do vody, a jde se šnorchlovat.

 

 

Přes kopec, přes řeku co se valí silnicí, přes kus džungle, a jsme tam

 

Po chvilce pátrání a bloumání pod vodou objevíme ne pár, ale několik stovek těchto pestrobarevných krásek a fascinovaně pozorujeme, jak škeble pravidelně „dýchají“, tedy otevírají se a zavírají. Některé dosahovaly neuvěřitelných velikostí kolem jednoho metru i více. Cestu zpět, mokří, hadoví a unavení, řešíme přivoláním taxi a čeká nás tří hodinová adrenalinová cesta (taxikář měl po noční a co 2 minuty usínal) zpět na ubytování.

   

Giant Clamp - Zéva obrovská a naše šnorchlování

 

Poslední dva dny v tropickém ráji si užíváme hlavně ve vodě, šnorchlováním, potápěním a blbnutím ve vlnách na kajacích, a také jako věrní návštěvníci baru během happy hour. Po dlouhém loučení, kde téměř slza ukápla, už po pár hodinách máváme Samoe na rozloučenou z letadla směr Naji – hlavní město ostrova Fidži.

 

Do posledního momentu si užíváme moře, slunce a relax v resortu

 

 20.8. Fidži

Po osobním odvozu z letiště majitelem našeho rezortu a třech hodinách strávených v kolonách, konečně dorazíme na nejsevernější cíp ostrova Volivoli na ubytování s přiléhavým názvem Dream View Villas. Výhled z bazénu, ve kterém jsme v podstatě trávili nejvíce času našeho pobytu v rezortu, je famózní! Myslím, že v tomto případě fotky mluví za vše.

   

Výhled na celý záliv z pohodlí bazénku nebyl vůbec k zahození

 

Ještě větší překvapení však čekalo na pláži, kdy jsme se nepozorovaně proplížili do areálu jiného rezortu a měli přístup k fantastické pláži a krásnému místu pro šnorchlování a ještě lepšímu skákání do vody. Důležitý fakt ke koupání na Fidži – na pohled luxusní a mírumilovné, pod hladinou už tak příznivé není. Bohužel se kolem ostrova potuluje pár zvířátek, se kterými se opravdu potkat nechcete. Tedy pokud se potkáte, asi to bude poslední zvířátko, které kdy v životě uvidíte. My měli štěstí a samozřejmě jsme byli extra opatrní a vybaveni bezpečnostní obuví do vody. Mezi tu nejnebezpečnější havěť, s fatálními následky, patří například smrtelně jedovatá medúza, žahavé korály, perutýn, speciální druh mušle s trnem napuštěným jedem, jedovaté mořské hvězdice, jedovatý druh murény, jedovatí mořští hadi, jedovatí mořští ježci, jedovatý rejnok a v neposlední řadě žralok, který je z výše uvedených v podstatě nejvíce ojedinělý. Nemálo vodních živočichů vám může znepříjemnit dovolenou, ale pokud jste opatrní a chováte se zodpovědně, nic se vám nemůže stát. A kdo se bojí, nesmí do lesa, teda do moře.

   

Návštěva a koupačka v sousedním Wananavu resortu

 

Na večer se opět vetřeme do sousedního rezortu pod záminkou koupi pár drinků, abychom shlédli tradiční Fidžijské tance, bojové pokřiky a písně, a na závěr si bujaře zatancovali s nimi. Měli jsme tu čest se zúčastnit kava ceremoniálu, což je rituál, při kterém se společně pije kava (nápoj připravený z pepřovníku omamného připomínající barvou i chutí vývar z ponožek). Před a po napití nezapomeňte tlesknout a uklonit se, ať si netrhnete ostudu!

Zpěvy a tance za popíjení osvěžujících drinků

 

Následujícího dne si zapisujeme další úžasný nesmazatelný zážitek. Zabookovaný výlet na sousední ostrůvek, spojený s hodinovým šnorchlováním, se po mrknutí našeho řidiče člunu a slovech, že pro nás má něco lepšího, promění v naprosto fantastické potápění uprostřed širého oceánu na obřím korálovém útesu, kam standardně jezdí turisté absolvovat hloubkové potápění. Široko daleko na dohled žádná pevnina, pod námi hluboká bezedná propast a rada šéfa „neplavte moc vlevo, nebo vás odnese proud“ dodala šnorchlování tu správnou adrenalinovou atmosféru. Jestli jsme z podmořského života byli na Samoe unešení, tak Fidži nastavila pomyslnou laťku ještě výše.

       

Hledá se Nemo na vlastní oči aneb pohádkové šnorchlování v oceánu kolem ostrova Fidži

 

22.8. Loučení s Fiji a zpátky "domů“ na Nový Zéland

Super brzké ranní vstávání ve tři ráno a prospaný přejezdu taxíkem na letiště, a už si hovíme v letadle do Aucklandu, kde nás vítá typické novozélandské zimní počasí (vytrvalý déšť a teplota po deset stupňů) a s tím bolestné uvědomění si, že jsme se na dobro rozloučili s tropickými teply. Rychle se přemístíme k Cheryl, kde po zbytek dne nad sklenkou vína (vlastně několika) vášnivě rozebíráme zážitky z našich cest, a je o nás postaráno, jako o ty nejvzácnější hosty, včetně spaní s kočkou v posteli.

Poslední spaní v posteli na dlouhou dobu, teď nás na pár týdnů čeká náš campervan

 

23.8. Z Aucklandu směrem na sever

Ráno nás čeká úsměvné probuzení slepicí klovající do okna za naší hlavou. Rychle opereme haldy našich špinavých oblečení v místní veřejné laundry (prádelně), naposledy se pomazlíme s kočičákem a vyrážíme směr Northland, nejsevernější část Nového Zélandu, objevovat jeho krásy. Při projíždění centrem Aucklandu vzpomínáme na naše první dny na Zélandu v tomto městě a přijde nám, jako by to bylo nejmíň před rokem. Odpoledne se už procházíme po rozlehlé pláži Long Bay Beach plné běžců, lidí s pejsky nebo jen tak na procházce, jako my. Na noc uleháme do placeného kempu u Red Beach, jelikož se v této oblasti nenacházel jediný free kemp.

 

I Auckland má svá krásná zákoutí

 

 

Ani chladnější počasí na Long Bay Beach, než jaké jsme si za poslední týdny užívali, nám nezkazí náladu

 

24.8. Česká osada Puhoi, Mangawhai Heads, jeskyně Waipu Caves

Dnes se probouzíme natěšení na závan domoviny návštěvou městečka Puhoi. Tato malá novozélandská vesnice byla původně založena 83 českými osadníky, kteří sem v roce 1863 emigrovali z tehdejšího Rakousko-Uherska. Za pouhých čtyřicet let dokázaly zlaté české ručičky přeměnit naprosto neprostupnou zarostlou krajinu v plně prosperující osadu a později soběstačné městečko. Přijíždíme sem v brzkých ranních hodinách a hned ze začátku si protáhneme nohy na krátkém treku s vyhlídkou na město v celé jeho kráse. Po sestupu dolů s jásáním vítáme hospůdku hlásající točenou Plzeň. Konečně pořádné pivo, a konečně s normální pěnou. Hospoda se pyšní stěnami polepenými bankovkami, vizitkami a nepotřebnými doklady z celého světa a nadšeně si čteme vzkazy Čechů z přišpendlených padesáti a stokorun.

   

Pohled na malebnou krajinu, kde potili krev naši krajané, české barvy a nápisy kolem nás zahřály u srdce

Trochu historie o původu vesnice nasáváme v místním muzeu věnovanému českým osadníkům a kostele sv. Petra a Pavla, stojícím hned opodál. Návštěvu města zakončujeme v místní sýrárně, odkud si odnášíme nemalé zásoby sýra na následující dny.

 

Kostel Sv. Petra a Pavla

 

 

Vychlazená Plznička a sýrová degustace v Puhoi

 

Cesta pokračuje směrem k pobřeží na Whangarei Heads s výhledem na širý oceán a dokonce s duhou jako bonus. Dnešní spaní jsme naplánovali ve free kempu u jeskyň Waipu Caves, které mají být zdarma volně přístupné. Jeskyně byly rozlehlé a úchvatné, plné svítících glow worms a také několika jeskynních potoků s mrazivě ledovou vodou, které jsme museli po cestě přebrodit.

 

Později odpoledne jsme se po krátké přeháňce dočkali i sluníčka

 

 

Waipu Caves, volně přístupné jeskyně se spletitými chodbami, kde nás doprovázeli svítící glow worms

 

 

Zima nezima, bahno nebahno, v jeskyních se muselo jít kvůli několika potůčkům naboso

Večerní relax v autě

 

25.8. Whangarei a trek na Mount Manaia, sprcha na bazéně, pláže v Tutukaka s neviditelnými delfíny

Celá oblast Northlandu je proslulá velkým množstvím překrásných vodopádů, takže na několik následujících dní jich máme naplánováno nespočet. Dnes to jsou menší Raumanga Valley Falls a potom hlavně překrásný, 26 metrů vysoký vodopád Whangarei Falls, téměř v centru města, kde si krátíme čas procházkou po treku kolem celého vodopádu.

 

Whangarei Falls

 

Odpoledne protáhneme nohy na krátký trek na vrcholek Mount Manaia, na který nastoupáme přes tisíc schodů (já to počítala!). Krásné výhledy ale stojí za to. Abychom nedělali smradlaví a zpocení ostudu zpátky ve společnosti, skočíme si před návštěvou kavárny na úžasnou horkou sprchu na místní krytý bazén za pouhé tři dolary.

 

Výhledy na Mount Manaia stály za odvařený zadek po tisíci schodech, jen nás větr nahoře málem odfoukl

 

Večer sedáme na pláž v zálivu Tutukaka plni očekávání, že spatříme obrovské množství delfínů, kteří se zde v tuhle roční dobu zaručeně vyskytují, a museli byste mít opravdu velkou smůlu, abyste je neviděli. No, tak na někoho ten Černý Petr vyjít musí, a tak aspoň pokochaní krásným západem slunce uleháme ke spaní v kempu přímo na pláži Matapouri Beach.

 

   

Sklanatá pobřeží, bílé pláže a nádherné stezky po okolních kopcích na pobřeží Tutukaka

 

 

Přesun na pláž Matapouri a nádherný západ slunce a pozorování noční oblohy

 

26.8. Vodopády, Hundertwasser na Zélandu a Bay of Islands

Ranní idylické pozorování východu slunce, zatímco Koňas dospává v autě, se pro mě v mžiku mění na scénku z hororového filmu The Birds, kdy prchám zpět do auta před útočícím hejnem racků. Dnešními zastávkami jsou nejdelší pěší most na jižní polokouli Whananaki Foot Brodge, měřící neuvěřitelných 395 metrů. Překvapivou turistickou atrakcí v městečku Kawakawa jsou veřejné záchody, navrhnuté a zkonstruované rakouským umělcem Hundertwasserem, ano, přesně tím stejným, který ve Vídni postavil onen ikonický dům s jeho typickou bláznivou architekturou. Přes krásné přímořské město Paihia pokračujeme na sever k mohutným vodopádům Haruru Falls a poté vodopádům Rainbow Falls (duhový vodopád), kde se jen při troše slunečního svitu v podstatě neustále vytváří nádherná duha. Historické okénko si rozšiřujeme návštěvou nejstaršího obchodu na celém Zélandu, The Stone Store se spoustou milých suvenýrů a poblíž se pyšnícími vodopády Charlie´s Rock Waterfalls. Po přejezdu ještě více na sever do Whangaroa se dychtivě vrháme na krátký, ale výživný trek na St. Pauls Rock s výstupem na skalnatý balvan, z jehož vrcholku se nám otevřel neuvěřitelný pohled na velkou část zálivu Bay of Islands. Po sledování západu slunce již bez mraků v Mangonui končíme naše dnešní putování v Doubtless Bay ve free kempu přímo na pláži a vychutnáváme si sledování dokonale čisté noční oblohy bez jediného světelného znečištění široko daleko.

 

 

 

 

 

27.8. Vzhůru na sever - Coca Cola Lake, Cape Reinga a Giant Sand Dunes

Po vydatné snídani na pláži s výhledem na celý záliv pokračujeme v cestě na nejsevernější výběžek Northlandu, zvaný Far North (daleký sever). Po cestě pouze na chvíli zastavíme u Coca Cola Lake na pár fotek. Přesvědčujeme se, že voda v jezeře je opravdu krásné karamelové barvy jako stejnojmenný nápoj a zároveň nádherně průzračná a čistá.

 

Dnešní výhled při snídani

Karamelově hnědé Coca Cola Lake jezero a póza s Coca Colou

 

Další zastávka je až na úplném severu celého Nového Zélandu. Výhledy odsud jsou nepopsatelné, nevypadají jenom jako úplný konec této země, ale jako úplný konec světa. Užíváme si jedinečný pohled na místo, kde se stýkají Tasmánské moře s Tichým oceánem a vytváří tak zajímavý pohled na dva narážející proudy naproti sobě. Dokonalost krajině, obklopené obřími útesy s tou nejzelenější trávou, jakou jsme kdy viděli, dodává kouzelný historický maják na samém konci stezky.

 

 

 

Maják a pohledy na útesy a dokonale modré moře jsou úchvatné ze všech úhlů pohledu

 

Po cestě zpět z této pohádkové krajiny dostal jeden z nás nápad (zpětně vidím, že ne úplně dobrý) půjčit si sandboard, obdobu surfovacího prkna, ale určenou pro sjíždění písečných dun. Zastavujeme tedy u místní proslulé atrakce Giant Sand Dunes, kdy se člověku naskýtá ojedinělý pohled na obří písečné duny uprostřed zelené krajiny, takže z nejvyššího místa můžete v jeden okamžik obdivovat zelenavé husté lesy, azurové moře a obrovské masy žlutého písku. Dostat se nahoru bořícím se pískem pod nohama je pekelný úkol a lýtka se ocitají po pár minutách ve smrtelných křečích. A pak už jsou jen dvě možnosti, jak sjet kopec dolů. S bržděním nohou, kdy vám písek silným proudem zasypává celé tělo, nebo šusem, kdy jste relativně bez písku, ale řítíte se nebezpečnou rychlostí a často se ke konci jízdy ocitáte mimo prkno. Po pár jízdách, tun písku ve vlasech, očích, uších, pupku, a vlastně všech záhybech na těle, a vyčerpaných nohách opouštíme duny a vyhledáváme nejbližší veřejnou sprchu. Sice teče jen studená, ale lepší jak nic. Písek z hlavy a auta dostáváme sice ven ještě aspoň týden, ale stálo to za to. Dnes přenocujeme ve free campu poblíž hlavní cesty v menším lesíku, který má mít dle informací v aplikaci pro campery veřejné toalety. Ke kterým se dostaneme, jak jsme zjistili po příjezdu, pouhou desetiminutovou chůzí přes louku, les a přebroděním jedné řeky.

 

Úsměvy před a po písečné sprše

 

    

Strastiplná cesta nahoru písečné duny a za odměnu bláznivý sjezd dolů

 

28.8. Zpátky na jih

Dnes nás čeká nejdelší přejezd směrem dolů, jižně po západním pobřeží Northlandu. V plánu je jen zastávka u Koutu Boulders, velkých kamenných útvarech v jezeru, které nám ale přijdou tak nudné, že se bavíme radši naháněním krabů a jiných zvířátek po pláži.

    

 

Cesta lemující pobřeží je moc krásná a zpestříme si ji zastávkou u nejstaršího Kauri stromu celého Zélandu, přezdívaného Lord of the Forest (Pán lesů). Oběd si kuchtíme u překrásných jezer Kai Iwi Lakes, proslulé svou nádherně modrou barvou hrající v několika odstínech a někteří (já) si dáváme neplánovaného šlofíka na dece. Nakonec se rozhodujeme, že dnes dojedeme zpět až do Aucklandu, protože po cestě už nemáme žádné další zajímavé zastávky. Večer jsme opět přivítáni u Cheryl doma jako členové rodiny, a náležitě opečováváni jídlem, pitím a promítáním filmu na obřím plátnu.

 

Nejstarší Kauri strom této země, přezdívaný Pán Lesů

 

 

Výhledy na jezera Iwy Lakes mě nějak zmohly

 

 

 Jezero nebo pláž u moře?

 

29.8. Rozcvička na zítřejší pochod

Čas se rozloučit s našimi skvělými přáteli a opustit Auckland. Plán na několik příštích dní je projet oblast Coromandel, kopcovitou a lesnatou část Zélandu na severu ostrova, proslulou krásnými treky a úžasnými plážemi. Zakotvíme v placeném kempu hned u vstupu na známý trek Pinnacles Walk a jako rozcvičení pro zítřejší několikahodinový pochod doslova vybíháme na asi hodinovou vycházku do místních lesů. Jako bonus si večer počkáme na pořádnou tmu, a odhodláni spatřit nějaký divoký noční život vyrážíme s baterkami do houštin. Ptáčka kiwiho jsme ani neviděli, ani neslyšeli, zato jsme se mohli rozplývat nad několika roztomilými vačicemi, které si ani nedaly tu práci před námi utíkat.

 

 Ranní rozloučení s Cheryl a jejím manželem Joem a jejich spolubydlící, Češkou Hankou

 

 

Novozélanďany tolik nenáviděné, a přitom tak úžasně roztomilé vačice, neboli opossum

 

30.8. Přes lanové mosty, kameny a obří schody

O náročnosti dnešní trasy nám napovídal místní průvodce, který oznamoval dobu pochodu asi šest hodin na pouhých cca šest kilometrů. Nemýlil se. Trasa byla hodně náročná, v podstatě skoro pořád nahoru, občas přes kluzké balvany, nebo půlmetru vysoké schody. Čas od času je cesta zpestřena visutými lanovými mosty přes řeku, které mají kapacitu pouhou jednu osobu a dodávají tak naší cestě lehkou dávku adrenalinu. Po asi dvou a půl hodinách dřiny a potu jsme odměněni svačinkou na horské chatě s překrásnými výhledy na okolní skalnaté a lesnaté kopce. Poslední kilometr vedoucí na samotný vrcholek hory Pinnacles vynecháváme kvůli nepříznivé předpovědi počasí a dole v kempu, zjišťujeme, že jsme udělali dobře, neboť právě začalo mrholit. A v tomhle počasí by byly stezky opravdu neschůdné. Za odměnu si dnes dopřáváme horkou sprchu za tři dolary na místním koupališti a kávu s horkým pájem v místní kavárně.

 

 

Přes několik lanových mostů, špičatých vrcholků a ledových potoků až pod vrcholek The Pinnacles

 

 

 

 

Cesta kolem západního pobřeží Coromandelu je neuvěřitelně nádherná a musíme co pár kilometrů zastavovat na kochání a focení té úžasné scenérie plné zelených pastvin, azurového moře a klikatých cest v kopcích. Již za tmy přijíždíme do free campu v Matarangi a v noci posloucháme šumění moře kousíček od našich hlav. V noci se zděšením budím Koňase, neboť se z okolních kopců rozezvučela siréna a já panikařím, že to je určitě varování před tsunami, nebo minimálně nějaké blížící se smrtící zemětřesení, nebo jiná živelná pohroma. Po rychlém googlení na internetu mě Koňas ujišťuje, že se jedná o požární poplach z okolního města. Uf.

 

 Západní pobřeží Coromandelu

 

31.8. Cathedral Cove, bílé pláže a zlatorudné doly

Ráno nás vítá sice větrné, zato luxusně slunečné počasí s čistou oblohou. Ideálka pro náš výlet ke Cathedral Cove, jeskynnímu útvaru na nádherných bílých plážích východního pobřeží Coromandelu. Stíháme low tide (odliv), takže máme ideální podmínky pro nacvakání závíděníhodných fotek na facebook. Jen tak na boso se kocháme úžasnými výhledy a dokonale modrou vodou, až nás postupně začnou vyhánět zpátky k autu narůstající zástupy turistů. Pro malou zastávku se rozhodujeme u Hot Water Beach, pláže, kde si můžete za malý poplatek půjčit rýč a vykopat si jámu v písku na pláži, která se ihned naplní horkým pramenem, takže si tak vyrobíte vlastní mini lázeň. Shodujeme se, že za posledního půl roku jsme měli v Rotorua horkých pramenů až až, a navíc bez hloubení jámy do písku, takže pokračujeme v cestě dál. Kávičkovou zastávku po cestě si neodpouštíme na vrcholku Mount Paku, s nádherným výhledem na oceán.  Zbytek dne je laděn na téma zlatorudné doly a tunely. První po cestě brzdíme ve Waihi, historickém těžebním městě s obřím zlatým dolem uprostřed. Dále následuje Waikino se zříceninami po továrně, zpracovávající zlatou rudu, a hned pár kilometrů dál schovaný vodopád Owharoa Falls. Poslední zlatorudná zastávka, na kterou později litujeme, že jsme si nevyhradili více času, jsou Crown Mines v městečku Karangahake. Už na začátku naučných stezek napříč těžebními tunely a uličkami nás cedule varují před nutností vlastní svítilny, takže vyrážíme náležitě vybaveni. Po pár dobrodružných přechodů visutých mostů se vrháme skrz dlouhé, tmavé tunely, vytesané do mohutných skalnatých hor. Sem tam na nás vykoukne denní světlo s výhledem na obří údolí s divokou řekou uprostřed a užíváme si fantastickou podívanou. Nakonec procházíme téměř celý areál podél oné řeky a krajina kolem nás nám v jednu chvíli silně připomíná Jeseníky s jeho řekou Bělou. Tma nás žene z dolů do auta vstříc dlouhé cestě do našeho srdečního města Rotorua za našima holkama Kylie a Bron.

 

1.9.-3.9. Zpátky doma, nostalgie v Rotorua

Všichni si náležitě užíváme shledání po několika měsíčním odloučení, a když tak všichni čtyři (šest, když počítám i kočky na gauči) sedíme večer u vína, po procházce v Redwoods, kávičce v Abracadabra a návštěvě Polynasian Spa, shodujeme se na tom, že nám teď přijde, jako bychom vlastně nikdy neodjeli a vše je zpět ve starých kolejích. A celkem rádi se necháváme přemluvit složit ve svém starém „doma“ hlavy ne na jeden, ale rovnou tři dny. Ty si užíváme návštěvami našich oblíbených míst, procházek se psem Axem, návštěvou šéfa z pekárny Vika a ve večerních hodinách opouštíme naše milované smradlavé městečko a míříme do National Parku, setkat se s našimi českými přáteli Anet a Sigim.

 

4.9. Alpaky

Naši hostitelé dnes díky neideálnímu počasí, které v lyžařském resortu, kde pracují panuje, nakonec nemusí nikam jezdit, takže využíváme příležitost dne volna a jdeme se blejsknout k jezírku u vodopádu Tawhai Falls. Jezírku se též přezdívá Gollums Pool, neboť se zde natáčela známá scénka s Glumem chytajícím rybu v LOTR. To nejlepší ze dne nás ale teprve čekalo. Po asi hodince jízdy autem navštěvujeme alpačí farmu Nevalea Alpacas. Kdybyste nevěděli, co alpaka je, představte si takovou trochu menší lamu, s dokonale hebkou srstí, zubama jako koza, pudlím účesem na hlavě a roztomilostí rovnající se spící koale. Takovýchto alpak jsme si užili desítky, nejen při krmení z ruky, ale i při procházce, kdy jsme měli každou svou alpaku na vodítku. Jo, slyšíte dobře, venčili jsme alpaky na vodítku, úlet! Byl to super zážitek, který si doufám, ještě někdy zopakuju.

 

5.9. Přesun na jih

Hurá na jih! Odpoledne vyrážíme na nejjižnější cíp ostrova Cape Paliiser, kde hodláme přenocovat ve free campu v našem autě. Téměř celou cestu nás provází deštivé a mlhavé počasí a po několika hodinách hrůzo jízdy podél pobřeží konečně parkujeme jen pár kilometrů od našeho cíle a zažíváme pěkně chladnou noc.

 

6.9. Cape Palliser a vínové opojení v Martinborough, po stopách LOTR do hlavního města

Teprve ráno za světla se seznamujeme s okolní krajinou, kterou jsme se včera za tmy proplétali autem. Rozbouřené vlny oceánu se tříští hned pár metrů od nás a celá silnice, těsně lemující pobřeží, je v poměrně dezolátním stavu těsně před zřícením dolů. Takže je možná dobře, že jsme na večerní cestu moc neviděli. Popojedeme posledních asi sedm kilometrů směr maják a po cestě s neskrývaným nadšením sledujeme podél cest povalující se desítky tuleňů. Ti se téměř nenamáhají projevit o nás jakýkoliv zájem, maximálně zvednou hlavu pro kontrolu a s ohromným zívnutím ji zase položí a pokračují v dopoledním lenošení - těžký to život. Konečně parkujeme pod kopcem s majákem a vrháme se do nekonečné řady schodů, kdy s námi už po cestě nahoru lomcují mohutné poryvy větru. Škoda, že počasí nám nevyšlo o trochu lépe, přes zamračené nebe a stálé mrholení jsme moc daleký výhled neměli, ale i tak to byla krásná podívaná. Po cestě dolů, kdy jsme úspěšně vyhráli boj s větrem, neodoláváme a jdeme skouknout tulenní rodiny více zblízka. Dle cedulky u útesů nám není doporučeno přiblížit se blíže, než dvacet metrů, a hlavně nestát v cestě mezi tuleněm a vodou – mohou se vylekat, zazmatkařit, a nevím, jestli to víte, ale takový tuleň je extrémně rychlý i na souši a má obrovské zuby. Rozplýváme se nad kolonií čítající minimálně stovku tuleňů, a když už jsme dostatečně nabažení těchto roztomilo-nebezpečných mořských prasátek, sedáme do auta a jedeme. Díky nepřízni počasí a ještě intenzivnějším srážkám a větru jsme nuceni vynechat mého favorita – Putangirua Pinnacles, kde nás měl čekat asi dvouhodinový trek v poměrně náročném terénu, který vede až k obdivuhodným skalnatým útvarům, v nichž se natáčely scény z Pána Prstenů, konkrétně místa, kde byla schována Armáda mrtvých, než pro k ní přišel Aragorn se svou družinou. Snad příště. Dnešní počasí je naopak velice příznivé pro náš další plán – tour de vinice Martinborough. Z informačního centra odcházíme vybaveni mapkou města se zaznačenými vinicemi, místy, kde se dají zakoupit ochutnávky vín a veškeré informace, které potřebujeme k tomu, abychom zažili velmi příjemné odpoledne. Z původního plánu, vyzkoušet čtyři vinice, končíme u druhé s výčitkami, že asi bylo lepší si dát nejprve něco na oběd a pít hodně vody před tím množstvím vína. Tak to jsme Moravu moc dobře nereprezentovali. Ochutnávky byly ale skvělé, vždy jsme se osobně  potkali s vinařem a majitelem vinohradu, popsal nám jednotlivá vína a nechal ochutnat vše od těch nejkyselejších, až po ty extra sladká dezertní vína. Času moc nezbývalo, a my se ještě dnes chtěli přesunout co nejblíže k Wellingtonu. Cestou opět míjíme pár filmových natáčecích míst, jako jsou elfí město Rivendell, řeka, kde kůň nabral polomrtvého Aragorna, dále řeka Anduin, nebo místo filmového Isengardu v městském parku v Upper Huttu. Kolem osmé večer konečně parkujeme v Belmond Regional Parku, tedy až po tom, co voláme správci parku, jestli nás ještě pustí dovnitř po zavírací době.

 

7.9. Wellington

Hned ráno míříme na tradiční farmářský market do Lower Hutt nakoupit nějaké dobroty a čerstvou zeleninu. Odcházíme spokojeni s výhodnou koupí rajčat a hlavně avokád, kdy nás jedno vyšlo asi na patnáct korun. A ještě než se vydáme do centra velkoměsta, vyšlápneme si krátký, ale strmý trek na Mt Kaukau, ze které máme dokonalý rozhled na celý záliv, včetně přístavu, okolních kopců i proslulých větrných elektráren nad městem. Řádně propocení a unavení poté v centru zastavujeme u slavného obřího nápisu Wellington, simulující americký Hollywood, ovšem s rozfoukanými posledními písmenky, odkazující na typické počasí v hlavním městě Zélandu. A hurá opět nasát atmosféru naší oblíbené trilogie do Weta Caves, filmového studia, které na svět přivedlo nejen slavnou trilogii ale také filmy jako Narnie, King Kong, Tomb Raider a spoustu dalších. Zdarma je turistům zpřístupněn stylový obchůdek plný sběratelských pokladů, sošek a rekvizit, kterými se můžeme pokochat. Poté konečně parkujeme v ubytování přes AirBnB a pěšky vyrážíme do parku na Mount Viktoria, kde proběhlo natáčení spousty známých scének z filmu LOTR, jako Frodo sedící na stromu, nebo jak se schovává pod kořeny stromu před Nazghúlem. Centrum města nás zaujalo svým evropským vzhledem, spoustou skvělých kaváren, vináren a restauracích s vlastními pivovary. Nevynechali jsme ani kavárny, ani hospůdky s degustací piv a ginu. Večer ještě zakousneme různé dobroty na nočním trhu a za pomoci elektrických koloběžek fičíme po velmi dlouhém dni zpátky na ubytování.

 

8.9. Muzeum, Itálie a Cable Car

Pro dnešní den máme v plánu navštívit muzeum Nového Zélandu Te Aro, které je pro všechny návštěvníky, jak jsme se dočetli na webu, zdarma. Už ani nevím, kolik zde nakonec trávíme hodin. Budova je to obrovská a plná zajímavých exponátů k vidění, týkající se především přírodního bohatství, maorské kultury, historie a umění, které se dá objevovat zrakem, hmatem, sluchem a místy i čichem. Vyhladovělí uspokojujeme chuťové buňky v místní vynikající italské pizzerii, kde pan šéfkuchař, jako první člověk na Zélandu, na první pokus rozpoznal češtinu a uhodl tak naši národnost. Nechyběla ani jízda v Cable Car, kraťučkou historickou lanovkou s výhledem na město, který jsme si ale moc neužili díky prudkému dešti, který propukl. Naštěstí ne na dlouho, a tak večer zakončujeme další degustací piva, tentokrát v hospůdce Garrage Project a pěšky šlapeme až na ubytování, v nohách dnes minimálně patnáct kilometrů.

 

9.9. Oprava auta a přípravy na trajekt

Dnešek trávíme lehčí opravou naší Gizelky v pneuservisu, odcházíme o stovku dolarů lehčí, ale se seřízenými koly. Ve městě skoukneme, co jsme nestihli, budovu parlamentu, přístav a továrnu na čokoládu, a večer už se jen balíme na zítřejší plavbu a cpeme si břicha mrkvovým dortem, který pro nás připravil Dean, jenž nás doposud hostil v jeho domě.

 

10.9. Sbohem Severní ostrove, vítej, Jižní ostrove

Ráno trávíme čekáním v koloně aut na naložení se na trajekt. Cesta má trvat nějaké tři hodinky a povětrnostní podmínky jsou dle předpovědi skvělé. Vystrašeni historkami známých a z internetu, že zaručeně celou cestu prozvracíme, a že vlastně ani nemá cenu snídat, zahajujeme plavbu. Počasí je naštěstí opravdu nádherné a my si můžeme vychutnat nádhernou a pohodovou plavbu s kocháním se břehů nejprve severního, a po pár hodinách i jižního ostrova. Kotvíme v Pictonu, kde si protáhneme nohy krátkou procházkou a už se vydáváme na několik set kilometrovou cestu do Hanmer Springs, našeho budoucího domova na několik příštích měsíců. Scenérie východního pobřeží jsou naprosto dokonalé a užíváme si dechberoucí výhledy. Na jedné straně azurové moře s obřími vlnami, tříštícími se o skalnaté útesy, na nichž líně polehávají stovky tuleňů, a na druhé straně mohutně se tyčící skalnaté hory, z nichž se většina pyšní bílou sněhovou čepičkou. Do naší cílové stanice přijíždíme bohužel za tmy, takže ještě netušíme, jaké krásy nám horská vesnice nabízí. Po pár prohlídkách potenciálního nového doma parkujeme na free spotu hned za městečkem u lesa. Změna počasí oproti severnímu ostrovu je markantní a prozíravě na noc vytahujeme extra teplé spacáky k peřině navíc. Večer nás k autu přišla na dobrou noc pozdravit mohutná huňatá vačice, která se nám, podle otisků ťapiček na autě, přes noc snažila dostat do auta a trošku se ohřát.

 

11.9. Nové doma v Hanmer Springs

Ještě, že jsme byli večer tak prozřetelní se spacáky, ráno nás přivítalo zmrzlé bahno a kaluže kolem auta. Po značně dlouhém zahřívání a odhodlávání se vylézt z auta vyrážíme asi kolem poledne na a další prohlídky bydlení. Nakonec se rozhodujeme pro jednu z (bohužel) nejdražších, ale pro nás nejvíce pohodlnou variantu vlastní samostatné jednotky s koupelnou a kuchyňkou jen pro nás, s nikým nesdílenou. Ještě odpoledne si stěhujeme našich pár švestek z auta do nového doma a konečně se kocháme městem. Nachází se v malebném údolí, obklopené kolem dokola nádhernými vysokými skalami, z nichž většina vrcholů je stále ještě pod sněhovou peřinou. Centrum města se zelená a září žlutými narcisy, všechno kolem nás nové, opravené, připravené na nadcházející letní sezónu a příval turistů. Jsme nadšeni!

 

12.9. Christchurch

Vysokohorské přirážky a omezená nabídky zboží v místní večerce nás vyhání na velký nákup do nejbližšího velkoměsta – Christchurch. Cesta trvá kolem dvou hodin a v nejbližším supermarketu děláme obří nákup přes dvě stě dolarů, snad si tedy vytváříme zásoby na dostatečně dlouhou dobu. Christchurch je poměrně rozlehlé a rušné město. Ulice střídají moderní budovy, obchodní centra a naprosto zborcené a neopravené zříceniny domů, které tu chátrají od roku 2011, kdy město postihlo nečekané a ničivé zemětřesení. Na památku obětem je uprostřed města postaven pomník čítající 185 bílých židlí, symbolizující počet mrtvých. Pokračujeme dále do International Antarctic Centra na nabitou prohlídku plnou zážitků Antarktidy na vlastní kůži. Od simulované mrazivé bouřky, přes projížďku speciálním vozítkem do extrémních podmínek (s extrémní řidičkou, která nám tyto podmínky samozřejmě dopřála) po pomazlení s cvičenými husky psy nebo rozplývání se nad malými tučňáky. Ven nás vyhání až zavírací doba a nejvyšší čas vyrazit zpět na cestu domů, po které posloucháme Koňasovy oblíbené audioknihy Harryho Pottera v angličtině.

 

 

 

..několika měsíční mezera...už na tom pracuju :D